Kde je shrnutí za rok 2022?

Blíží se konec roku 2023 a já jsem se rozhodl jej zhodnotit a shrnout. Možná se někteří z vás ptáte, kde najdete obdobné shrnutí pro rok 2022, když jsem takové shrnutí napsal pro roky 2020 a 2021. Odpověď je velmi jednoduchá. V roce 2022 se v mém životě nic výjimečně zajímavého neudálo, proto ani napsání takového článku nemělo pro mě hlubšího smyslo. Zhodnotit rok 2022 tak můžu krátce v následujících dvou odstavcích.

Prakticky lze rok 2022 rozdělit na dvě stejně dlouhé části, tedy dva půlroky. V první části jsem se stále vzpamatovával ze syndromu vyhoření. K tomu můžu stručně napsat, že jsem v tomto období byl stále studentem VŠB, a to až do poloviny července 2022. Jak jsem se k syndromu vyhoření dostal, jaké byly jeho nejhorší symptomy, které mě provázely; případně co jsem dělal, abych se z toho dostal, se můžete dočíst v jiných článcích na tomto webu. Výsledkem bylo mé dokonalé uzdravení a vzpamatování se z této ošklivé nemoci. Člověk v pracovním procesu by k léčbě tohoto onemocnění musel využít konzultace s praktickým či jiným lékařem a následnou nemocenskou. Já jsem nad sebou měl ochrannou ruku ve formě statusu studenta. Nemusel jsem tak řešit formality.

V polovině července 2022 vypršelo období ochranné ruky nad mou osobou. Definitivně jsem ukončil studium (či spíše jen už status studenta) na VŠB a registroval jsem na Úřadu práce. Na nějaké inzeráty jsem reagoval zasláním životopisu již před samotnou registrací. Jednalo se tehdy o pozice obyčejného ajťáka či podporu na telefonu pro zákazníky mobilního operátora. Celkově jsem v druhé části roku 2022 absolvoval zhruba 4 pohovory u různých zaměstnavatelů, i když životopis jsem zasílal několikanásobně více. Do konce roku 2022 jsem tedy byl evidován na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, práci se mi najít nepodařilo.

Když si dáte dvě a dvě dohromady, vyjde vám, že jsem v roce 2022 byl neaktivní a celkově neproduktivní. Celý rok jsem prakticky „byl doma“. Proto by ani napsání stejně dlouhého shrnutí jako pro rok 2021 nemělo smysl. Přesto přidám pro rok 2022 ještě jedno téma. Tím byl covid.

Od roku 2020, kdy náš svět zasáhla pandemie koronaviru, se mi dařilo se této nemoci vyhýbat. Varianty koronaviru byly postupem času slabší, byla menší pravděpodobnost úmrtí, a hlavně jsme na začátku roku 2021 měli konečně k dispozici vakcínu. Neváhal jsem a naočkoval jsem se vždy, kdykoliv to bylo možné. Tedy nejdříve v létě 2021 a následně vždy v doporučených časových odstupech, které stanovilo Ministerstvo zdravotnictví. Díky slabší variantě koronaviru a mému očkování byl tak průběh covidu u mě velmi mírný.

Covid se mě chytil v říjnu 2022, tedy v období, kdy jsem byl evidován na Úřadu práce. Nejdřív byl nemocný můj otec. Dva dny ležel v posteli, nic doma nedělal. Bylo to velmi zvláštní, protože jinak je to velmi aktivní člověk, i když je už od roku 2018 v důchodu. Za pár dnů byl už zdravý. Pak se nemoc chytila mě (a zřejmě i mé matky a mé babičky, ale o tom tenhle článek psát nechci). Z počátku jsem byl unavený. Potom se přidala rýma a především teplota. Už si nepamatuju, kolik přesně jsem si tehdy naměřil, ale vím, že mě míra zvýšené teploty velmi překvapila, tzn., že tak vysokou teplotu jsem snad v životě ještě neměl. Takto zvýšenou teplotu jsem měl zhruba dva dny, poté již byla v normě. Už ani nevím jak, ale napadlo mě, že to třeba může být covid. Objednal jsem se tedy na PCR test do nedalekého Hlučína. Vážení čtenáři, napínat vás by bylo dětinské. Výsledek byl pozitivní. Poprvé v životě (a zatím naposledy) jsem tak měl covid. Ačkoliv léčba byla velmi rychlá a na konci lékařem stanovené karantény mi už nic nebylo, covid na mě bohužel zanechal dlouhodobé následky. Ze signifikantních přetrvávajících symptomů můžu jmenovat především únavu. Zopakoval jsem si tehdy závěr roku 2021 a často jsem odpočíval. Únava se ale každým týdnem zmenšovala a brzy mi v tomto ohledu bylo lépe. Neměl jsem ani přílišné problémy s dušností či s dýcháním při chůzi do schodů. Pokud jsem nějaké problémy v tomto ohledu měl, nebyly zřejmě tak vážné, protože si je nepamatuju.

Život mi ovšem nejvíce znepříjemnily výpadky paměti. Má paměť covidem velmi utrpěla. Dosáhlo to po čase takových rozměrů, že jsem nebyl schopen si zapamatovat své vlastní myšlenky. Neuměl jsem si je v hlavě udržet ani 5 vteřin. Zpočátku to bylo úsměvné, postupem času nepříjemné, nakonec jsem z toho byl zoufalý. Kupříkladu práce na počítači. Vzpomněl jsem si, že jsem něco chtěl udělat. Než jsem dokončil stávající činnost, myšlenka mě opustila. Stávalo se mi to neustále, každý den. Pletl jsem si i jména přátel. Zbavit se tohoto následku mi trvalo do května 2023, tedy zhruba nějakých 7 měsíců. Kdybych byl zaměstnán, nevím, jak bych fungoval.

Konečně rok 2023 a peripetie s hledáním zaměstnání

Téma covidu jsem pro tento článek využil jako oslí můstek. Stejným oslím můstkem by mohla být i má evidence jako uchazeče o zaměstnání na Úřadu práce. K počátku roku 2023 jsem byl na ÚP registrován již 5 měsíců. Povím vám, na pracáku jsem byl evidován poprvé v mém životě. Neměl jsem představu o tom, jak dlouho může trvat, než si člověk dokáže najít práci. Rozhodně jsem si ale nemyslel, že to může trvat tak dlouho. Proč to trvalo tak dlouho? Kde je chyba v našem systému? To vám zřejmě nejlépe vysvětlí následující odstavce.

Co se týče výběru toho, co chci v životě dělat, měl jsem v tom jasno. Možností jsem měl několik. Tou první a zřejmě nejvíce vyhovující by byla pozice Správce IT. Nebojte, tento široký termín vám specifikuji množstvím technických zkratek a názvů, které nemá šanci rozšifrovat nikdo, kdo neví, jak se ve Windows spouští příkazový řádek. Nejlépe bych se tedy cítil při správě Active Directory, Microsoft Exchange, Microsoft 365, prostředím Windows jak na uživatelské úrovní, tak na úrovní serverů a rovněž technickou podporou pro uživatele. Tuto pozici si můžete představit jako člověka, který vám při nástupu do zaměstnání připraví počítač k práci, vytvoří uživatelský účet, nastaví práva pro přístup k podnikovým prostředkům, zpřístupní vzdálené připojení k podnikové síti, vytvoří e-mailovou schránku a tak dále a tak podobně. I když jsem se na střední škole učil i programování a databáze, díky bohu jsem během studia na VŠB zjistil, že tyto oblasti informačních technologií nejsou pro mě vhodným šálkem kávy.

Druhou možností by bylo poskytovat technickou podporu na telefonu. Takovou pozici si můžete představit jako člověka, kterému zavoláte, když vám třeba doma nebude fungovat internet, budete chtít změnit tarif, nebo si jednoduše na někom budete chtít vybít zlost.

Třetí a poslední možností byla nějaká administrativní pozice. Bylo mi celkem jedno, jestli ve státním nebo v privátním sektoru, zkrátka ten člověk, který je zavalen haldou papírů a zpracovává nějaká data či požadavky.

I přesto, že jsem tyto tři pozice během mé evidence na ÚP zopakoval tamější úřednici při každé mé návštěvě, z hovna vykouzlit zlato je nemožné, státní správa to tedy nedokázala tím tuplem.

Při pochopení, že se prodloužené ruce Ministerstva práce a sociálních věcí orientují pouze na jejich databázi nabídek zaměstnání, rozhodl jsem se, že nabídky z ÚP budu stavět na druhou kolej. Ne, že bych práci státních úřednic neoceňoval, to vskutku ne. Mně přidělená úřednice byla velmi laskavá, chápavá, vnímavá, ochotná. Ovšem jakmile jsem se zmínil o alternativních webech, které zprostředkovávají inzeráty (konkrétně práce.cz či jobs.cz), bylo mi řečeno, že za tyto weby nenese MPSV zodpovědnost a hledat mám na jejich stránkách ÚP. Kdybych postupoval dle pokynů této laskavé úřednice, nenašel bych si práci do dnešního dne.

Tuto oblast musím dokreslit. Návštěvy ÚP jsem měl každých 6 týdnů. Při každé návštěvě mi úřednice vytiskla seznam „vhodných“ pracovních nabídek z jejich databáze. V několika případech byly nabídky skvělé. Ty jsem vždycky využil, neboť se jednalo o jednu ze třech výše popsaných možností. Někdy mi ale vytiskla pozice pro programátora, webového vývojáře, grafika, či pozice, ke kterým jsem neměl absolutně žádné kompetence.

Víte, on je problém v tom, že úřednice nerozumí tomu, jak funguje svět IT. Když jí řeknete, že chcete něco konkrétního v IT odvětví, pro ni je to abstraktní pojem. Všechny ajťáky automaticky háže do jednoho pytle a vůbec nerozlišuje, kdo je programátor, kdo síťař, grafik…

Čas ubíhal, byl zhruba březen 2023 a vhodných pozic pro mou osobu ubývalo. Celkově bylo v roce 2023 velmi málo pozic v IT sektoru v Moravskoslezském kraji. Kdybych to měl zprůměrovat, každý měsíc se našlo 3-5 vhodných nabídek pro mou osobu. Zpravidla na všechny jsem reagoval, ono taky záleželo na místě a způsobu výkonu práce. Nejlépe mi vyhovovala Ostrava, nejlépe každý den dojíždět do zaměstnání a pracovat v určitém bodě.

Podkapitola: Uskutečněné rozhovory

V této kapitole se budu vracet v čase, dokonce i do roku 2022. Prokládat text příběhy z pohovorů by sice bylo možné rovněž, ale nevím, zda by vás to pásmo dlouhého textu bavilo číst.

Vodafone – pozice technického konzultanta na telefonu

První a zároveň velmi velká naděje, že bych mohl být zaměstnaný, vysvitla v září 2022. Už nevím, kdy to bylo přesně, ale mám to asociované se sledováním pohřbu Jejího Veličenstva Královny Alžběty II. Zrovna během sledování procesí na BBC mi totiž zavolala personalistka z Vodafonu a sdělila mi, že jí můj životopis velmi zaujal, a že přesně někdo takový jako já by se jim hodil na pozici k nim do pobočky v Ostravě. Poznámka: Všimněte si, jak dlouho trvalo, než se mi ozvala první personalistka s tím, že se mnou chce uskutečnit pohovor. Dva měsíce. Během tohoto období jsem poslal životopisy na minimálně 10 pozic.

Říkám si, bomba! Byl jsem naivní a velmi nadšený. Pohovor měl probíhat formou hovoru přes Teamsy. Sice jsem preferoval osobní kontakt, ale ten nebyl možný – co už, maličkost. Pohovor dopadl výborně. Nejdřív jsme si pohovořili o tom, jaká je jejich představa, co daná pozice obnáší, poté jsem se jim představil já. Sdělil jsem jim rovněž, proč se o danou pozici ucházím. Kromě personalistky byl přítomen i nějaký technik, jeho pozici si už přesně nepamatuju, ale rovněž velmi příjemný člověk. Dal mi několik technických otázek, aby si prověřil mé znalosti. Na všechny jsem odpověděl více než uspokojivě, včetně jednoho chytáku. Druhý den mi personalistka sdělila, že se rozhodli mě vzít. Byl jsem nadšený, samozřejmě jsem souhlasil. Zavolala mi to zrovna, když jsem vycházel z volební místnosti. Na podzim 2022 byly totiž nějaké volby. Sdělila mi, že nyní musí zařídit nějaké klasické papírování. Doptala se mě kvůli tomu na přesné bydliště. No, odpověděl jsem, že bydlím v Polsku. To jsem ostatně říkal i na pohovoru, protože i po dvou letech jsem měl v hlavě neustále jaro 2020 a zavřené hranice. Přišla od ní nemilá odpověď. Řekla mi, že si to ještě bude muset ověřit, ale že s tím pravděpodobně bude problém. Na této pozici byl totiž benefitem homeoffice. Říkala mi, že bych ho nemohl vykonávat v zahraničí z nějakých právních a daňových důvodů – ale že to ještě všechno ověří a ozve se mi.

No, zaskočilo mě to, ale naději jsem neztrácel. O nějakém takovém pravidlu jsem nikdy neslyšel a myslel jsem si, že se jedná o nějakou banalitu.

Po několika dnech se mi ozvala zpět. Říkala, že mě nemohou na tuto pozici přijmout, protože bydlím v zahraničí – skutečně existoval nějaký právní předpis, kvůli kterému bych nemohl vykonávat homeoffice v zahraničí.

Navrhl jsem tedy dvě varianty řešení:

  1. Nebudu čerpat homeoffice, a protože se jednalo o benefit, navrhl jsem kompenzaci finanční či jinou užitečnou formou.
  2. Vzdání se nároku na homeoffice bez kompenzace.

Bohužel, přišla další informace, která se ukázala býti neřešitelným problémem. Vodafone od ledna 2023 nastavil politiku, která nařizovala zaměstnancům pracovat většinu času z domova. V té době to bylo kvůli vysokým cenám energií, tedy kvůli úsporám nákladů za vytápění.

Zní to naprosto absurdně, ale je to tak. Jenom, protože bydlím v Polsku, jsem tuhle práci nemohl získat. Absurdní. Nakonec jsme tedy tuhle kapitolu uzavřeli.

Psychologická poradna Mojra – administrativní pracovník (a co všechno ještě?)

Pozvánka na pohovor do této „firmy“ přišla v zimních měsících. Tato „poradna“ sídlí v Ludgeřovicích, což pro mě bylo velmi výhodné, neboť bych nemusel dojíždět až do Ostravy. Jak už z předcházejících vět logicky vyplývá, pohovor se měl uskutečnit v sídle firmy. To je velmi vyhovující, člověk tak má možnost dopředu poznat, v jakém prostředí může pracovat. Jak prozradí následující věty, bylo to jen a jen dobře.

Nyní přišel čas na to, abych vysvětlil užití uvozovek v předcházejícím odstavci. Nadešel termín pohovoru. Pro technické dokreslení situace dodávám, že na toto místo jsem byl poslán Úřadem práce (klasická doporučenka, tedy byrokratický nástroj prodloužené ruky Ministerstva práce a sociálních věcí). Dojel jsem před sídlo pracoviště. Ukázalo se, že se jedná o dvoupatrový rodinný dům, jehož součástí je i malá přístavba. Jak se za několik kroků ukázalo, právě v této přístavbě se měl odehrávat celý kapitalistický proces. Po seznámení se s manželkou šéfa „společnosti“, která právě vyndávala velký nákup z kufru jejich BMW, jsem zaklepal na dveře přístavby. Otevřela mi nějaká paní a pozvala mě dál.

Vstoupil jsem do místnosti. V každé obyčejné firmě očekáváte, že má k vykonávání své činnosti pronajaté nějaké prostory. V této firmě tomu bylo jinak. Za vchodovými dveřmi se ihned nacházela místnost, ve které se pracovalo. Žádná předsíň, nic.

Po levé straně místnosti byly čtyři stoly, na každém stolu po dvou monitorech, pod stoly počítače. Přesně přede mnou se nacházelo schodiště, které vedlo do jakéhosi patra (o této specialitě se dozvíte později). Pod schody se nacházelo další pracovní místo. Skleněný stůl, na něm obrazovka, klávesnice, myš, pod stolem počítač a – velký dřevěný košík s naštípaným dřevem. K čemu naštípané dřevo? Přesouváme se k popisu pravé části místnosti. Krb, vážení.

V místnosti nebyla okna a ani nesvítila světla, takže byla značně potemnělá. Svítilo se pouze v patře výše. V přízemí byly z místnosti ještě dva východy – jeden vypadal, že směřuje ke kuchyňce. Více jsem toho nespatřil.

A nyní se přesouváme ke schodišti. Majitelka (či bůhvíkdo) mě pozvala do patra. Nezapomenu na větu: „Dejte si pozor, je tam velmi snížený strop, už na schodišti.“ Vyšel jsem tedy schodiště a ukázalo se, že se nacházím v podkroví rodinného domu, kde se zřejmě nacházelo řídící středisko toho celého bordelu.

V předklonu jsem míjel velící středisko, tedy pracoviště ředitele. Před sebou měl 3 stoly a na nich dohromady 7 monitorů. Na nich běželo všechno možné. Kamery, pošta, nějaký monitoring databáze… V předklonu jsem se tedy dobelhal k pohovce a posadil jsem se. Ke mně a přede mě si sedli: ředitel, jeho manželka a personalistka. Tři osoby seděly proti mně. Další osoba byla připojena na mobilu a poslouchala. O tom mi ale nikdo neřekl, toho jsem si všiml sám během pohovoru.

Pohovor probíhal velmi divně. Samotná atmosféra byla divná. Prostředí bylo divné. Počet osob sedících proti mně byl divný. Všichni jsme si sedli a místnost zalilo ticho. Čekal jsem, co mi poví. Nezaznělo nejdřív nic, ani slovo. Potom jedna z osob prohlásila: „No, mohl byste se nám představit.“

Tak jsem se tedy představil, klasicky, jak už jsem to měl naučené. Následoval i malý test mých jazykových dovedností, ve kterých, přiznám se, mi chybělo pár slov. Zřejmě to bylo způsobené i mým covidem. Zeptali se mě i na 3 mé silné vlastnosti/stránky. Přiznám se, měl jsem v hlavě úplně prázdno, takže jsem neodpověděl nic.

Po ukončení výslechu si vzal slovo ředitel toho bordelu. Kromě klasické administrativní práce by po mně chtěli i marketing, nasazování reklam, studování reklamních algoritmů, vyhodnocování. Standardní pracovní doba by byla 8:00-16:00 h, ale až do 19:00 h bych musel mít každý den pohotovost a řešit požadavky klientů.

To zní úplně jako klasická administrativní pozice, viďte. Na závěr mi ještě zadali úkol, ať jim napíšu nějaký reklamní materiál o jejich firmě v polštině. Řeknu vám, celá ta firma, to prostředí, ti lidé, všechno bylo tak divné, že jsem tam neměl zájem pracovat i když jsem práci v té době hledal už půl roku.

Po odeslání nějakých pár řádků naštěstí odepsali, že nemají zájem. Z téhle návštěvy jsem byl natolik myšlenkově rozvrácený, že jsem to několik dnů rozdýchával a barvitě ten zážitek líčil přátelům.

Dosti bylo literárního utrpení.

COMgroup Ostrava – pozice Specialisty IT s postupným karierním růstem

Jak už nadpis napovídá, mělo se jednat o pozici standardního správce ICT více méně se vším, co správa počítačů obsahuje – akorát, že bych jezdil převážně na výjezdy a řešil problémy zákazníků, se kterými má tato firma smlouvu. Dalo by se říct, že daná pozice dokonce splňovala nároky na jednu z oněch třech mých stanovených možností vhodných pracovních pozic, takže kdyby mi to v této firmě vyšlo, vůbec bych se nezlobil.

Pohovor jsem absolvoval rovnou se šéfem společnosti. Ten byl velmi příjemný a pohovor byl super. Celý probíhal formou dialogu, včetně představování se a dalších podrobností. Když jsme se začali bavit o finančním ohodnocení mé práce, dokonce mi po sdělení mé představy sdělil, že by mi mohl nabídnout i o 50 % více. Fascinující. I když pohovor probíhal ve velmi příjemné náladě, nakonec místo mě našli někoho lepšího. Byl jsem z toho smutný, protože jsem po pohovoru měl velkou naději. No, nedalo se nic v té době dělat. Člověk musel hledat dál.

DEMAXIA – pozice PATRIKA JUNIORA

Název pozice byl tak absurdní, že jsem inzerát pro pobavení zaslal kamarádům do chatu, ať vidí ten bizár. Během mých 10 měsíců evidence na ÚP jsem už totiž viděl všelicos, ale název „Hledáme Patrika juniora“ ve mně vážnost vzbudit nemohl. Že jsem se na pohovor do firmy Demaxia dostal, byla náhoda. Kamarádi si totiž informace v inzerátu přečetli a sdělili mi, že kromě názvu to vlastně až tak absurdní není, a že by mě daná pozice mohla i bavit. Souhlasil jsem s nimi. Přečetl jsem si inzerát celý a odeslal do firmy můj životopis. Po několika dnech přišla pozvánka na pohovor – byl v sídle firmy.

Celý pohovor probíhal velmi pohodově, ředitel i personalistka byli oba příjemní. Z pohovoru jsem měl dobrý pocit. Jako v předešlé práci by se mělo jednat o pozici obyčejného ajťáka, akorát pouze v sídle firmy.

Bohužel si ale stejně jako mnoho ostatních firem vybrali někoho lepšího.

Poučení: pokud hledáte zaměstnance do vaší firmy, nepojmenovávejte inzeráty takto absurdně – mnoho lidí to odradí a nemusí si pak daný inzerát vůbec přečíst.

Doplnění: Na Mastodonu byla Kuřetem položena správná otázka: proč byl název pozice právě takový?

Šéf společnosti se jmenoval křestním jménem Patrik. Kromě funkce vedoucího té firmy plnil zároveň i funkci ajťáka. Jak víte, když se vám firma rozrůstá, už postupně přestáváte mít čas dělat několik věcí zároveň. Hledal tudíž člověka, který by převzal část jeho IT povinností. Proto pozici pojmenoval Patrik junior.

Stavební bytové družstvo Ostrava – pozice Správce ICT

Název firmy zní jako za časů socialismu. Něco jako Okresní národní výbor. Stejně, jako zněl název firmy, ta firma vypadala. Dokonce tak vypadali i lidé v té společnosti.

Pozvánka přišla formou vytisknutého, podepsaného, orazítkovaného a naskenovaného dokumentu v PDF zaslaného na můj e-mail. Vskutku moderní postup.

Pohovor probíhal v kanceláři ředitelky družstva za dozoru státního notáře… Dělám si srandu. Seděli tam s ní dosavadní ajťáci. Představili se mi, já jsem jim řekl něco o sobě. Taky si mě vyzkoušení z různých IT oblastí. Zaskočilo mě, že se ptali na zálohování na magnetické pásky. Myslel jsem, že se to v dnešní době už nevyužívá. Dozvěděl jsem se, že takové možnosti moderní systémy umožňují, jen je na rozhodnutí každého správce serveru, zda této možnosti využije.

Pohovor byl rovněž celkem příjemný. Opět vás nebudu napínat, opět si vybrali někoho lepšího, než jsem byl já.

Knihovna města Ostravy – pozice Správce ICT

První státní instituce s tabulkovým platem. Že bych měl tabulkový plat, s tím by se člověk i smířil. Přece jen, byla by to jeho první práce na hlavní pracovní poměr, možnost kariérního růstu má člověk kdykoliv ve zbytku života, přeje-li mu alespoň trochu štěstí. Náplň práce by se nelišila od třech předcházejících pracovních pozic. I když děláte správce počítačové sítě, v každé firmě jsou vesměs stejné systémy, liší se to jen počtem uživatelů a finančními možnostmi. Tady bych dělal podporu pro zhruba 20 poboček knihovny v Ostravě. Jako obvykle, něco by se dalo udělat vzdáleně, něco by bylo potřeba vyřešit návštěvou pobočky. Naštěstí by to byla jen Ostrava. Dosavadní ajťáci byli velmi příjemní, pohovor probíhal taky bez větších problémů. Měl jsem velkou naději, ale nakonec to jako obvykle nedopadlo.

Moje současná práce – pozice Správce ICT

V květnu 2023 jsem po 10 měsících na ÚP byl již velmi zoufalý. Úřednice mi už pohrozila, že lidem, kteří jsou na ÚP registrování déle než rok, dávají doporučenky na podřadné pozice. Jako já bych mohl za to, že se firmy rozhodli mě nezaměstnat. Na facku. Nicméně, dobrý závěr se blíží. Věděl jsem, že se nedávno na VŠB odehrával veletrh pracovních příležitostí Kariéra+. VŠB měla na svých stránkách i seznam firem. Získávat seznam zaměstnavatelů z tohoto veletrhu byl velmi dobrý tah, protože většina jich byla z Moravskoslezského kraje. Našel jsem si tedy kontakt na 70 zaměstnavatelů uvedených na webu VŠB a k tomu jsem přidal zhruba 30 firem, kterým jsem psal v uplynulým roce. Měl jsem takto připravených 100 zaměstnavatelů, kterým jsem se rozhodl zaslat e-mail s dotazem na volnou pracovní pozici. 70 zaměstnavatelům jsem napsal e-mail s dotazem, zda nehledají ajťáka/administrativu. Těm zbývajícím 30 jsem napsal e-mail, zda se u nich náhodou něco od našeho posledního kontaktu nezměnilo.

Ze 100 zaslaných e-mailu přišly dvě konkrétní pozvánky na pohovor. Jedna z těch dvou firem byla Liberty Ostrava, druhá můj současný zaměstnavatel. Poznámka z budoucnosti: v kontextu současných událostí a problémů, se kterými se Liberty Ostrava potýká, je dobře, že to tam nakonec nevyšlo.

Z firmy, ve které nyní pracuji, se ozval ředitel Úseku IT. Pozval mě na pohovor u nich v sídle firmy. Pohovor byl velmi příjemný, účastnil se ho tenkrát i můj současný přímý nadřízený. Představil jsem se, řekl jsem, proč hledám právě takovou pozici. No, to oni si spíše vybrali mě, ne já je. Nakonec mi sdělili, jak to u nich ve firmě funguje, co bych dělal a podobně. Představa se mi velmi líbila. Podobně, jako u předchozího pohovoru. Z pohovoru jsem odcházel bez dojmů. Oba byli naprosto profesionální a nedali na sobě znát, zda se jim líbím či ne.

Druhý den ráno jsem kolem osmé hodiny čekal v Přívoze na záchytném parkovišti u tramvajové smyčky Hlučínská. Měl jsem totiž v ten den domluvený pohovor v Liberty Ostrava, mělo se jednat o nějakou administrativní pozici, na podrobnosti si bohužel již nevzpomínám.

Zhruba deset minut před tím, než mi měla jet tramvaj, mi volal ředitel Úseku IT. Sdělil mi, že se rozhodli mě přijmout. Dotázal se mě, zda bych to tedy u nich zkusil. Byl jsem naprosto v šoku z toho, že mi to vyšlo. Má prázdná hlava dokázala vyřknout pouze „ano“.

Můj první hlavní pracovní poměr

Nástup do mého zaměstnání proběhl trochu chaoticky. Vzniklo malé nedorozumění s termínem nástupu, ale nakonec nastalo to magické datum, které si budu pamatovat do konce mého života. 12. června 2023 jsem nastoupil do zaměstnání jako Správce ICT na hlavní pracovní poměr. Slušné prostředí, rozumní nadřízení, skvělí kolegové. Seznámení s prostředím a fungováním firmy mi chvíli trvalo, ale můj nadřízený mi vymyslel takové úkoly v prvních dnech po nástupu, které mi pomohly se s firmou seznámit snáze a rychleji svépomocí.

Dny ubíhaly. Seznámil jsem se již s většinou zaměstnanců ostravské pobočky. Poznal jsem, že se mi to prostředí líbí a baví mě pracovat. Velmi mě také baví dělat to, co dělám. Zkrátka ale výstižně řečeno, jsem šťastný a spokojený. Doufám, že mě to tam bavit nepřestane, zatím vůbec neuvažuji o jakékoliv změně. Po získání zaměstnání už mám vše, co jsem si přál.

Více vám bohužel napsat nemohu. Důvody jsou zřejmé, psát o současném zaměstnání podrobnosti veřejně se nehodí, mohlo by to být použito proti mně.

První nemocenská

V létě 2023, zhruba 2 měsíce po nástupu do zaměstnání, mě postihla bolest kotníku. Přemýšlím, jak to specifikovat lépe, neboť bolest byla stejně záhadná jako výše uvedený popis. Jednoho pátečního večera mě začal bolet pravý kotník. Zdroj bolesti byl pro mě nevysvětlitelný. Kotník jsem si nikde nezvrtnul, neskákal jsem, neběžel, zkrátka nic. Vyloučil jsem proto podvrtnutí a zlomeninu. Následující dny bolest začala sílit, do konce víkendu se mi tedy nepodařilo kotník i přes mazání léčivý mastičkami vyléčit. Požádal jsem proto mou praktickou lékařku o první nemocenskou v mém životě.

Uběhl týden. Léčení probíhalo velmi pomalu, některé dny dokonce stav stagnoval. Bolest byla taková, že jsem při vstávání z postele musel pravou nohu zcela vynechat, takže proces vstávání vytvářel umělecký a komický dojem.

Pár dnů jsem taky chodil s pomocí berle. Nakonec jsem se rozhodl požádat mou lékařku o žádanku na vyšetření ortopedem. Odpověď byla obvyklá na její poměry. Za ortopedem mě poslat nechtěla, vyšetřit mě chtěla sama. Tak jsem tam zašel, poslala mě na rentgen. Protože mi termín návštěvy u ní stanovila nesmyslně v odpoledních hodinách, na rentgenu ten den už samozřejmě nikdo nebyl. Musel jsem tak jet domů a na rentgen jet druhý den ráno. V situaci, kdy člověka bolí noha, by očekával trochu více logického myšlení. U praktické lékařky jsem byl v úterý. Na rentgenu jsem byl ve středu. Výsledek rentgenu měl být na druhý den. Ve čtvrtek ovšem měla má praktická lékařka dovolenou, takže výsledek mohla vyzvednout nejdříve v pátek.

O víkendu (po dvou týdnech od započetí bolesti) již byla míra bolesti uspokojivá, snesitelná a taková, že mě výrazně neomezovala v chůzi. Napsal jsem tedy e-mail mé praktické lékařce, že bych chtěl nemocenskou ukončit, a tak se skutečně stalo po 15 dnech od jejího počátku. Lékařka mi odepsala, že rentgen nohy byl naprosto v pořádku, tedy jak jsem předpovídal, žádná zlomenina či podvrtnutí.

Jak se později průzkumem života ukázalo, šlo zřejmě o následek puštěného větrání v mém autě (klimatizaci nemám) během parných letních měsíců. Protože mi už několik let vadí foukání vzduchu na obličej, měl jsem výdech přepnutý na nohy. To zřejmě můj pravý kotník již dále nesnesl a odpověděl mi tou krutou bolestí. Od té doby jsem pochopil, že už musím mít klouby v teple, jinak mě začnou bolet. A já jsem přitom celé ty dva týdny během nemocenské na nohách nenosil ponožky. Jednak bylo teplo, jednak jsem tu nohu měl namazanou mastí. To byla chyba, která zřejmě prodloužila dobu mého léčení.

To vše mi došlo až pár měsíců poté, co mě zabolel kotník, když jsem jej měl v chladu. Takže nevím, asi mám ve 24 letech revma. To je ta staroba! 🙂

Závěrem

V roce 2023 jsem zažil několik situací, které pro mě měly magický význam. Druhými osobami byly položeny otázky, jejichž položení jsem neočekával, ale měly naprosto své místo v kontextu, v jakém byly položeny. Když o něčím jen přemýšlíte ve své hlavě a později se vás na to někdo jiný zeptá, myslíte si, že má ten druhý dar čtení myšlenek. Tak můj mozek reagoval. Přisuzoval jsem to zázraku, který mě učinil šťastným.

Pro rok 2024 si nebudu přát, aby byl lepším. Bohatě mi vystačí, že bude stejně pro mě dobrým, jako byl rok 2023. Tolik mi bude stačit ke štěstí.