Skromný a neodborný pohled na současnou situaci a na téma vlivu Ruské federace v bývalých satelitech Sovětského svazu.

Tento rok si budeme připomínat 23 let od pádu komunistického režimu v Československu a 21 let od odchodu posledního sovětského vojáka z našeho území. S Václavem Havlem a svobodnými volbami v naší zemi začala vzkvétat demokracie. Vstoupili jsme do NATO a posléze i do Evropské unie. Těmito kroky jsme jednoznačně chtěli dát najevo, že patříme, resp. chceme patřit na Západ. Mnoho lidí si svobody začalo vážit, byli za ni rádi. Samozřejmě, jako v každém státě, i v tom našem přetrvávalo nějaké množství lidí, kteří se se Sametovou revolucí nedokázali smířit. Bylo to vidět především na procentuální úspěšnosti KSČM v parlamentních volbách. Za neobvyklou ovšem lze považovat tu skutečnost, že jsme se komunistů zbavili z parlamentu až po 22 letech od revoluce. A to jako poslední stát z bývalých sovětských satelitů. Všude jinde už komunisti byli dávno pryč. Za největší ostudu našeho národa bychom mohli považovat to, že ještě na počátku roku 2021 byla vláda trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše podporována, či tolerována, chcete-li, komunisty.

Po rozpadu Sovětského svazu zavládla Ruskem vlna naděje. Naděje, že by se mohli mít o něco lépe. Že by i u nich mohlo fungovat něco jako demokracie. Ovšem, jak na ni? To byla velmi důležitá otázka. Rusko, SSSR ani předchozí Ruské impérium pojem jako demokracie na svém území neznalo. Mnoho západních politiků bylo do Kremlu povoláno, aby novému a zmatenému Rusku pomohlo. Ovšem, nedopadlo to. Proces demokratizace selhával, zamrzl někde uprostřed. Nejvíce byli z nového režimu zklamáni občané. Pocity zchudnutí v nich začaly vyvolávat pocity nostalgie na dobu před rozpadem totalitního kolosu. Diktátor Vladimír Putin, kterého zřejmě popadla stejná nostalgická nálada, a který je s krátkou čtyřletou přestávkou už 18 let prezidentem novodobého Ruska, se zřejmě s novým historickým vývojem své země rovněž nechtěl smířit. Jako jeho občané, i on chtěl, a stále chce návrat do minulosti. Tato touha po minulosti je očividně ve větší části ruského obyvatelstva zakořeněna. Diktátor Putin později i oznámil, že rozpad Sovětského svazu považuje za historickou chybu.

A tak začaly invaze. Putin si začal plnit své vlhké sny. Gruzie, Abcházie, ukrajinský Krym a Donbas, a nyní i pokus o okupaci celé Ukrajiny.

U Ukrajiny se zdržím pouze krátce, není to cíl psaní mého článku. Ukrajinci se po naprosté nepřipravenosti v roce 2014 sjednotili a začali do armády investovat. A udělali dobře. Rusákům dávají na prdel slušně, to se musí nechat. Ale nenechme se úspěchy ukrajinské armády a ukrajinských zemědělců ukolébat. Je i nadále třeba, abychom Ukrajině pomáhali. Ukrajina tuto válku musí vyhrát, a troufnu si říct, že i za každou cenu. Nesmíme dovolit novodobému Hitlerovi vyhrát. Jak často v posledních týdnech zaznívá od všech politiků, na Ukrajině se nebojuje jen o území. Na Ukrajině se bojuje za západní a demokratické hodnoty. Proto je tak důležité, aby Ukrajina zvítězila.

Přesuňme se tedy již konečně k nám samotným. Už v první den ruské invaze na Ukrajinu se v západním světě začala objevovat otázka. Zda se ruský diktátor na hranicích Ukrajiny zastaví, či nikoliv. Odpověď na tuto otázku je po měsíci války složitější než na jejím počátku. Až na výjimky, celý svět ruskou invazi odsoudil a zavedl proti Rusku velmi tvrdé sankce. Ruská ekonomika krvácí a obyčejným Rusům se ztěžují životní podmínky. Nejvíce ovšem dostává na prdel, jak už jsem výše zmiňoval, ruská armáda. Ukrajinci ji likvidují jako na běžícím páse a s radostí využívají toho, že jsou okupanti a jejich nadřízení hloupí jako vagóny bahna. Ruského ministra obrany postihl infarkt. Zřejmě z toho, jak se v praxi začíná projevovat podfinancování jeho armády. Rozpočet na obranu nelze v RF brát vážně. Je zde namístě pouze jedna řečnická otázka: „Kolik toho bylo před investicí do armády rozkradeno?“ To, že se ruský diktátor rozhodl do jeho „speciální vojenské operace“ jít, jen ukazuje, jak je mu realita v jeho státě jeho podřízenými prezentována.

I přesto, že je za hranicemi Ukrajiny území chráněno Severoatlantickou aliancí, Putin na to ve svých myšlenkách očividně nechce brát ohled. Diplomatické žvásty Kremlu vyhrožují Západu, že i on může být jeho obětí. Jak zoufalé by ovšem bylo provést invazi, když by se mohl od občanů NATO dočkat stejného odporu například jako od statečných Ukrajinců?

Putinovi jsme dovolili a stále dovolujeme dělat tahy na šachovnici předem. Ruské trolí farmy a různí boti, kteří šíří na sociálních sítích různé dezinformace, které mají za cíl vzbudit pochyby ve vedení našich vlád a všeobecně v politiku Západu. A mají to ti rusoboti promyšlené. Nejdřív vzbudí v občanech pochyby, a posléze začnou prezentovat propagandu z Kremlu. Ten, kdo tohle považuje za nesmysl, nechť se podívá na sociální sítě do sekce komentářů, například na profil veřejnoprávní ČT24. Tam je toho požehnaně.

Když pominu exprezidenta Klause a současného rezidenta lánského zámku Miloše Zemana, kteří byli ze Západu zklamaní, a proto se přeorientovali na opačnou světovou stranu, začínali toho využívat i další politici. A tím mířím na extrémistické a proruské hnutí SPD v čele s Tomiem Okamurou. Celá existence hnutí je založena na politice štěpení společnosti, systematické kritiky naprosto všeho, co koná současná vláda, ať už je jakákoliv, a rovněž snahy o rozvrat veškerých demokratických hodnot, které jsme tady od Sametové revoluce vybudovali.

Není třeba dlouze rozebírat a odůvodňovat. Hlavními body politického programu hnutí Strany Přímé Diktatury jsou vystoupení z EU a z NATO. Čili ze dvou důležitých společenství, které nás chrání před „návštěvou“ ruských okupantů. Systematická proruská propaganda, kterou Tomio Okamura šíří na svém facebookovém profilu, a jež má za cíl vzbudit odpor k Západu a získat podporu pro jeho ideologii, by následně měla sloužit k získání lásky ke Kremlu a vítání okupantů květinami.

Milí čtenáři, ještě, že se toho nedožil Václav Havel.

Proto zastávám názor, že by se hnutí SPD mělo zakázat. Je to politický subjekt, jehož cílem je rozvrat demokratického zřízení našeho státu. Následky působení tohoto antidemokratické hnutí si opět můžeme přečíst na sociálních sítích. Ti z vás, kteří mají méně štěstí, na ně mohou narazit i v prostoru mimo internet. Rýžování politických bodů na každé chybě, která se v naší společnosti objeví. V současné době například kritika uprchlíků přicházejících z Ukrajiny, vysoké ceny pohonných hmot, zamítavé stanovisko ve věci posílání zbraní na Ukrajinu. A když se zrovna žádné problémy neobjevují, tak si Tomio Okamura nějaké vymyslí sám. Islám, migranti z Afriky, totalitní Evropská unie. Nic z toho nás tady doposud neohrožovalo, nicméně toto voličům tohoto hnutí nikdy nedojde, poněvadž jsou svým vůdcem dokonale zmanipulování. Asi tak, jako většina ruských občanů tamní státní televizí. A pak, kdo je tady ovčan. 🙂

Vážení čtenáři, děkuji za přečtení. A prosím o omluvení případných faktických nepřesností. O to mi ani tolik nešlo, spíše jsem chtěl vyjádřit svůj názor.