Zimní semestr na VŠB-TUO

Musím říct, že rok 2021 začal vskutku pozitivně, když tedy pominu existenci covidu a toho, že jsme se blížili k 30 tisícům zemřelých na covid v ČR. Zrovna jsem měl, jako každý vysokoškolský student, před zkouškovým obdobím zimního semestru. Všechny tři předměty, tedy Základy číslicových systémů, Funkcionální programování a Netechnické aspekty IT praxe, se mi podařilo ukončit na výbornou. Tak dobré výsledky jsem si ani nepředstavoval. A taky jsem zjistil, že když se ten předmět učím podruhé, konečně mi z něj taky něco v té hlavě zůstane. Děkuju výbornému kantorovi, doktoru Marcelu Fajkusovi z Fakulty elektrotechniky a informatiky. Jeho vstřícný a laskavý přístup k výuce mě opravdu potěšil.

Teda pardon, přece jen by se našel jeden předmět, který se mi nepodařilo ukončit. Protože jsem měl díky opakování ročníku v tomto semestru jen tři předměty, vzal jsem si dodatečně a dobrovolně předmět Algoritmy 2 (z II. ročníku) od pana docenta Dvorského. Člověk tak nějak čekal, že předmět nebude dělat studujícímu žádné problémy, když se mělo jednat o pouhé pokračování již vystudovaného předmětu Algoritmy 1. Žel Bohu, na kombinaci skutečností v tomto předmětu musel někdo uvalit kletbu. Slovenský učitel (proti Slovákům nic, chraň Bůh!) preferující styl „zde máte zadání a pracujte, máte na to dva týdny“, následný restart distanční výuky a nulová ochota vysvětlovat či naznačovat možné postupy při řešení úkolů. Já už jsem taky začal mít jenom jedny nervy, žejo, ale o tom až v následujícím odstavci. Tohle jednoduše skončilo tak, že jsem tenhle styl odmítal akceptovat.

Jenom jedny nervy

V roce 2020 jsem začal skromnou brigádu na zdejší píštěcké základce. Na základce, kterou jsem 9 let navštěvoval, a na kterou mám ty nejlepší vzpomínky. Měl jsem velká očekávání, totiž tamější mravenčí práce mě hodně bavila, protože jsem byl v kolektivu skvělých lidí (rozumějte tím mé bývalé učitele). Ke konci roku 2020 jsem požádal tamějšího ředitele o prodloužení pracovní smlouvy. Ani mi tak nešlo o ten výdělek, ten byl žalostný, kvůli něj jsem to vážně nedělal. Šlo mi hlavně o to, abych měl pro případné hraniční kontroly nějaký dokument o tom, že pracuji za hranicemi. Kdyby se totiž výjimky na studenty přestaly kvůli distanční výuce vztahovat, tohle by mi nadále zajišťovalo bezproblémový přesun mezi oběma zeměmi. Protože jsem už ředitele znal, a věděl, že mu všechno trvá jako odsun sovětských vojsk po roce 1989, požádal jsem jej o novou smlouvu už 7. prosince 2020.

Co následovalo? Nejdříve mě jen udělal smutným fakt, že mi ředitel oznámil, že smlouva bude až po Novém roce, neboť mnou vyplněné formuláře musí poslat do Opavy a že je to s vyřízením kvůli nově zavedeným předpisům složitější. Sdělil mi, že mi pro novou smlouvu po Novém roce zajede a že se tak budu moct v lednu pro ni stavit.

20. ledna nového roku jsem si řekl, že už je dostatečně vhodný čas na to se optat, jak to s novou smlouvou vypadá. Přece jen už uplynuly skoro tři týdny od Nového roku – obyčejný člověk by čekal, že už bude vše vyřešené, a já si budu moct směle nakráčet na zdejší základku, smlouvu vyzvednout a podepsat. Vážení čtenáři, smlouva ještě vyřízená nebyla. Měsíc po vyplnění formuláře jsem se dozvěděl, že má zástupkyně ředitele v plánu příští týden za paní do Opavy jet a smlouvu vyzvednout. Vyloženě naštvaný jsem nebyl, přece jen, já jsem velmi trpělivý a hodný člověk, vesměs, že jo.

Zástupkyně se mi následně ozvala 26. ledna. Ale přátelé, nebyla to výzva k vyzvednutí smlouvy, nýbrž nějaké memečko z Internetu. Teda, ta má času, stíhá jezdit do Opavy, plno práce, k tomu ještě cesty do Opavy… Optal jsem se tedy, kdy se mám pro novou smlouvu zastavit. Pevně jsem se domníval, že už je vše vyřízeno. Dočkal jsem se odpovědi, že bude smlouva až v únoru, že prý dřív do Opavy pan ředitel s paní zástupkyní nejedou. Mírně mě to nasralo.

Konverzace z 26. ledna 2021:
Já: „Cože?“
Zástupkyně: „Dřív do Opavy nejedeme, až na konci ledna, takže smlouvu budeš mít až v únoru.“
Já: „Fajn. O tu smlouvu jsem žádal už 7. prosince. A dával jsem najevo, proč to tak chci.“
Zástupkyně: „O tom nevím, zjistím.“
Já: *posílám snímek obrazovky, kde v odeslaném e-mailu řediteli školy vysvětluji, proč o tu smlouvu žádám již tak brzo*
Zástupkyně: „Pořeším, neboj,“

Vážení čtenáři, člověk by čekal od druhých, že mají nějaké pochopení. Že pochopí to, že taková smlouva pro mě byla životně důležitá. V červnu 2020 jsem díky ní a testu mohl jezdit přes hranice do Česka, jinak by mě kontrola na hranici nepustila. Do mé země, kde jsem se narodil, kde mám své lékaře, přátele, rodinu, úřady… To všechno jsem v e-mailu odeslaném 7. prosince 2020 řediteli školy vysvětloval.

Protože situace s pandemií byla vždycky dynamická, rozhodl jsem se řediteli školy 29. ledna 2021 odeslat e-mail s urgencí o novou smlouvu. K tomu jsem mu ještě poslal odkaz na článek, ve kterém byla zmíněna nová opatření, která se měla týkat zákazu cestování cizinců do ČR. „Pane řediteli, důrazně urguji a připomínám…“ Přece jen to od mého požadavku ze 7. prosince byly už 2 měsíce. Přiznejte, to by vás taky naštvalo.

Odpověď, která mi přišla (mimochodem, až po dvou dnech!), mě ne, že jen nadzvedla ze židle. Popadl mě amok.

„Zdravím, Robine. Tipuji, že do Opavy pojedeme po jarních prázdninách. Pěkný den“ (jarní prázdniny pro okres Opava v roce 2021 připadaly na období 8.2.-14.2., pozn. aut.)

Ale tak tyvole, tohle mě úplně vytočilo asi jako volání mezinárodního hovoru přes telefonní ústřednu. Pán ředitel si tady TIPUJE, že do té Opavy pro tu moji čtyřikrát urgovanou smlouvu pojede asi tak nějak po jarních prázdninách. Jako co to je…? Tohle jsem musel jít rozdýchat. Tolik sprostých slov, co jsem po dočtení toho e-mailu napsaném odbývačným, opovrhujícím a zesměšňujícím tónem vypustil – tolik jsem dlouho nevypustil.

Pohár trpělivosti přetekl. Ředitel mě evidentně tahal za nos, moje urgence nebral vážně. Po tom všem, co jsem pro školu dělal celý vyšší stupeň, a následně i po ukončení docházky a během praxe v II. ročníku na střední škole, zadarmo, jsem se dočkal takového jednání. Z trpělivého Robina se stal Robin, který přešel do módu asertivního vyjednávání. „Dobrý večer, 19. února 2021 v 9:00 hodin ráno se dostavím k podpisu smlouvy. Jsem hluboce nespokojen s vaší úrovní jednání, obzvláště v této situaci. O smlouvu jsem žádal již 7. prosince 2020 s tím, že bych byl rád, kdyby byla nová smlouva podepsána ještě před koncem té staré. K dnešnímu dni uběhlo od tohoto data 55 dnů. Pokud k tomuto datu nebude smlouva připravena, končím spolupráci. Bedrunka“

Myslíte si, že jsem byl naivní a čekal omluvu? Absolutně. Od tohoto člověka? Absolutně ne. Učitelé zdejší ZŠ mě už celý rok dopředu upozorňovali na ředitelovo jednání. Bral jsem to vždy na vědomí, nicméně nikdy to nebylo tak ponižující, abych si od něj držel větší odstup. Jo, měl problém mi, jako ajťákovi, zřídit uživatelský učet pro místní počítačovou síť, takže jsem musel používat svůj notebook. Však taky, proč by měl mít ajťák nějaký uživatelský účet, když pracuje s počítači, pche.

„Robine,
nemám zájem s Tebou dále spolupracovat, do školy už jezdit nemusíš.
Tvůj email beru jako mladickou nerozvážnost.
Opravdu není vhodné se výhružkami domáhat dohody o provedení práce.
Od začátku prosince řeším obrovské množství nejrůznějších problémů a skutečně teď nemám čas řešit pracovní pozici, kterou díky absence žáků a pedagogů minimálně půl roku ve škole nebudu potřebovat.
Měj se pěkně a ať se Ti v životě daří.“

Nic jiného jsem od něj ani nečekal, ale že můj e-mail bere jako „mladickou nerozvážnost“, to mě taky dost naštvalo. A navíc hezky napsal, co si o mé pracovní pozici myslí. Tak hlavně, že měl na začátku roku 2020 plno věcí, které jsem měl udělat. Prý hledají někoho, kdo tady bude dělat věci za školníka. Ok, mělo se jednat o IT věci, to jsem bral.

Nejdřív jsem si říkal, že sem moji odpověď dávat nebudu. Byla dlouhá. Chtěl jsem to zestručnit a shrnout do pár vět, aby vás to příliš neobtěžovalo. Nakonec jsem se po její pročtení rozhodl opačně. Já ji sem dám, protože v té odpovědi je prostě všechno. Profesionálně, jednoduše, přímo.

„Dobrý den,

dne 18. prosince 2020 jsem se dostavil do školy, kde jste mi řekl, že kvůli novým změnám v uzavírání smluv mi bohužel nemůžete vystavit smlouvu ihned a že smlouva bude připravena v lednu 2021. Na to jsem vám kývl. To byl první slib.

19. ledna 2021 jsem se dotázal vaší kolegyně Gonsiorové, jak to vypadá s mou smlouvou. Její odpověď zněla „V příštím týdnu za paní jedu. Takže bych měla dostat hotové smlouvy přímo od ní. Je s tebou počítáno.“ Na to jsem opět kývnul. To byl druhý slib.

Týden poté, 26. ledna 2021 jsem opětovně vaši kolegyni kontaktoval. Požádal jsem ji, ať se mi ozve, kdy se mám pro novou smlouvu dostavit, načež její odpověď zněla „Ano, zatím není. Bude v únoru.“ Na žádost o zdůvodnění situace odpověděla: „Dřív do Opavy nejedeme. Až na konci ledna, takže smlouvu budeš mít v únoru.“ Odpověděl jsem, že jsem o smlouvu žádal již 7. prosince 2020 a rovněž jsem zasláním kopie naší prvotní e-mailové komunikace vyjádřil důvody, proč jsem žádal o co nejrychlejší vyřízení smlouvy. Vzpomeňte si. Byl jste to vy, který mi vyjádřil lítost s aktuální situací. Nicméně, kývnul jsem i na toto. To byl třetí slib.

V pátek 29. ledna 2021 jsem vám osobně zaslal e-mail s urgencí, a to kvůli postupujícím změnám v záležitosti kontrol na hranicích. Na něj jste mi odpověděl, že si „tipujete, že do Opavy pojedete asi tak po jarních prázdninách“. To byl čtvrtý slib.

V odpovědi na váš e-mail jsem vám profesionálně a slušně vyjádřil mou hlubokou nespokojenost s vašim postupem v této záležitosti. Jasně jsem stanovil podmínky, poněvadž se opravdu nenechám tahat za nos dalšími a dalšími nesplněnými sliby. Urgence z mé strany prostě byla potřeba. Takto tahat za nos můžete někoho jiného, ale mě ne. Pokud by vám na mě záleželo, stanovenou podmínku byste dodržel.

Nezlobte se, ale z výše uvedeného jednání jsem absolutně nenabyl dojmu, že byste o mě stál a že vlastně vůbec chápete, proč tak důrazně urguji žádost o novou smlouvu. Během celého procesu jste mi kdykoliv mohl napsat e-mail a omluvit se mi, že se vám nedaří novou smlouvu vyřídit a rovněž jste měl možnost vše zdůvodnit. Vždy jsem tuto záležitost musel urgovat já. Kdybych se vám a kolegyni Gonsiorové do teď neozval, tak vůbec nevím, jaký je aktuální stav. Důležitá je komunikace, pane řediteli. A to jak mezi vámi a vaší kolegyní, tak mezi vámi a mnou.

Proto kategoricky odmítám vaše obvinění z výhružek, protože vyhrožování vypadá jinak. Já jsem pouze jednal. Pokud můj předchozí e-mail stále i po výše uvedených faktech považujete za „mladickou nerozvážnost“, nemám k tomu více co říct.

Za posledních 6 let, během kterých již nejsem žákem ZŠ, mi vždy šlo o pomoc v oblasti IT na vaší škole, a to i dobrovolně, dokud mi nebyla na rok 2020 zařízena oficiální smlouva. Vždy jsem svou práci vykonával tak, aby s ní byli kantoři spokojeni. Pokaždé jsem vyšel vstříc. Vždy bylo v mém nejlepším zájmu, aby to tam u vás ve škole fungovalo. Jestli jsem si za toto všechno dobré vysloužil to, že nejste schopen mi během 55 dní vyhovět na tu jednu z mála žádostí, tak mě to opravdu velmi mrzí. Mohl bych připomenout i mou žádost o zřízení LDAP účtu nebo účtu k bezdrátovým sítím podanou v únoru 2020, které nebylo i přes připomínky vyhověno. Zajímavé, že jste ostatním členům vašeho sboru dokázal smlouvu vyřídit včas. Jistě, protože na mě nezáleží. To dokazujete i vaší předposlední větou ve vaší odpovědi.

Robert Bedrunka“

Vážení čtenáři, tímto uzavírám téma „Jenom jedny nervy“. Mám k tomu jenom jednu radu a ponaučení. Nikdy si nenechte srát na hlavu. Uděláte to jednou, pak už si budete nechávat na hlavu srát pořád. Naučte se jasně říkat ne, protože to vám ušetří spoustu nervů a zbytečného ponížení. A taky se naučte asertivní chování, to je strašně fajn.

Letní semestr na VŠB-TUO

Letní semestr mnou dobrovolně opakovaného I. ročníku probíhal rovněž celý distanční formou. Už jsem si na distanční výuku upřímně zvykl. Pokud si totiž člověk vybere ty dobré učitele, lze předměty studovat distančně velmi dobře. Chce to ale úsilí na obou stranách. Jednak dobře připraveného učitele, který hodiny distančně vždy odučí, a jednak také studenty, kteří se na hodiny distančně budou připojovat, probírat učivo souběžně s učitelem a v případě nevědomosti se vždy dotazují. Musím říct, že se mi to dařilo velmi dobře. Proto byl průběh letního semestru sice náročnější, protože jsem opakoval mnou proklínaný předmět Architektury počítačů a paralelních systémů, ale zato se mi opět potvrdilo, že optimální počet opakování studování těžkého předmětu je zkrátka 2. Musím ale říct, že jsem po letním semestru měl školy celkem dost. Na prázdniny jsem se těšil snad nejvíce za celý můj život. Sice jsem měl radost z ukončení I. ročníku, na druhou je nutno podotknout, že to bylo velmi náročné. Včetně studia i ten fakt, že byl člověk neustále zavřený doma. Stres ze školy ve mně začal vyvolávat jisté pocity. Pocity, že mi vadí i věci, které mi dříve nevadily. Člověk by zkrátka chtěl klid, a někdy se mu jej nedostávalo.

Léto, období odpočinku

Radost z ukončení I. ročníku a začátku volna byla u mé maličkosti ohromná. Konečně jsem měl tu možnost jednoduše vypnout. A to bych nebyl já, kdybych to nevyužil ke svému oblíbenému a dlouhému spánku. Jistě by se našly osoby, které preferují jiný způsob využití volna, ale já už jsem holt takový, zřejmě to mám v genech po své matce. Volné chvíle jsem trávil především se svými přáteli. I když už ne tak intenzivně, jako v letech precovidových, ale být sám doma celé prázdniny by bylo jistě na škodu. Jako obvykle jsem své volno trávil s mými nejbližšími. Potěšila mě však i jednorázová setkání s přáteli ze střední školy, neboť na ně vzpomínám vždy jako na osoby, se kterými byla ohromná zábava. I to bylo na tomto létu fajn. Ačkoliv mám velmi rád čtení knížek, tento rok jsem dočetl snad jen dvě celé. Tou první, takovou, kterou asi už četl každý z vás, byl první díl Harryho Pottera. Vůbec se nedivím těm, kteří tento první díl máte přečtený už dávno. Kniha byla napsána velmi zajímavě, takže jsem ji zhltnul za 3 dny. Na druhý díl si asi budu muset počkat. Sice ho mám, ale musím vyčkat, až na něj uzraje čas, jak by řekli v seriálu Jistě, pane ministře. Druhou knihou byl Helix od Marca Elsberga. Tu asi neznáte, vyšla tady v Česku teprve nedávno, snad minulý rok. Popisuje umělé měnění genetických informací v rostlinách, dokonce i u lidí. Taky dost zajímavá, dočetl jsem ji asi za týden, ale ne tak zajímavá, jako například první kniha od stejného autora. Tou je bezpochyby bestseller Blackout, ten jsem stihl za tři dny, četl jsem skoro od rána do večera.

Když jsem se tady zmiňoval o svých přátelích, musím říct, že ne vždy je vše tak růžové, jak si sami lakujeme. Léto bylo i ve znamení těžkých rozhodnutí a pochopení. Pochopení, že jedna dotyčná osoba už nechce být součástí našeho života. I když sami můžeme mít pocity, že by měla, že jsme o tom nějakým způsobem přesvědčeni, i přes veškeré snahy o vysvětlení vše selže a opustí vás. Nás to zamrzí a rozesmutní, takové přátelství, jakkoliv je různé, mohlo trvat několik let, a najednou bez rozumného důvodu skončí. Musíme se s tím pomalu smířit, neboť snaha o nápravu, jinými slovy, neustálé přesvědčování, aby dotyčný změnil své rozhodnutí, je dětinské. Často si pak pokládáme otázku, jak se k takovému člověku chovat, když ho potkáme. Často možná i přemýšlíme nad tím, jak bychom reagovali, kdyby dotyčná osoba přece jen své rozhodnutí změnila. Máme ji ignorovat, protože se zachovala naprosto nelogicky, nebo na to vše zapomenout a dát jí druhou šanci? Na to vám neodpovím, sám totiž nevím. Možná se to dozvím někdy v budoucnu.

Co na létu hezkého nebylo…

I přes fakt, že se mně i celé rodině v baráku podařilo urvat včasné termíny na očkování a covid se nám vyhnul (asi), postihly mě a naši rodinu jiné katastrofy. Sice nebyly tak otřesné, jako kupříkladu tornádo na jižní Moravě, které mimochodem udeřilo přesně v den mých 22. narozenin, ale stresující byly.

V tomto roce v naší vsi udeřily třikrát povodně. A co čert nechtěl, vždy v době, kdy jsem byl pryč. Se sousedem jsme si už potom při třetích povodních dělali srandu, že vždycky, když odjedu, postihne naši ves přírodní katastrofa. Přiznám se, když udeřilo tornádo na Moravě a hrůzostrašně zničilo a smetlo z povrchu zemského stovky domů tamních obyvatel, začal jsem mít strach, že by se něco takového mohlo stát kdekoliv jinde, dokonce i u nás. Mé obavy byly umocněny poté, co bylo další, tentokrát už bohudík menší tornádo na Slovensku. Naštěstí se tomu tak už do konce roku nestalo, ale kdo ví, co na nás čeká v dalším roce. Planeta nám dává najevo, že jako obyvatelstvo zlobíme, proto je třeba s tím něco dělat. Uvidíme, co vyřeší Evropská unie a Green deal. Více se tady o povodních rozepisovat nebudu, protože jsem o nich už jeden článek psal. Kdo z vás má zájem, může ho najít rovněž na zdejších stránkách.

Druhou polovinu letošních prázdnin mě postihla velmi nepříjemná nemoc. Tipoval bych to z 90 % na otravu jídlem. Bůhví, co bylo tím pravým, co mi nesedlo, ale tipoval bych to na maso z kebabu. Dva a půl týdne mi trvalo, než jsem se z toho dostal. Člověk se musí ze svých chyb poučit, proto jsem od té doby kebab nevzal do ruky. Ale nebojte se, určitě výjimka není pravidlem. Tím bych vás nerad odrazoval od tohoto lahodného výdobytku zahraničního světa. Kebab je skvělý, jen už vůbec nedůvěřuji hlučínským prodavačům tohoto pokrmu. To je umocněno zkušeností mého blízkého přítele, který už dvakrát kvůli kebabu z Hlučína trpěl, jednou z toho v nemocnici.

Podzim, období návratu stresu a seznámení se se zánětem

Začátek zimního semestru a obecně návrat do školního prostředí se zřejmě u všech studentů váže s návratem stresu. Pokud jste zdraví, sice to vaše tělo oslabí, ale pokud vás stres netrápí příliš často, zvládnete tomu odolat. Pro mě, jako člověka, kterého bohužel (nějakými vlivy) stresuje už kdeco, to ale znamenalo trochu něco jiného.

Na začátku roku 2021 jsem byl u zubaře konečně po dlouhé době zaplombovat díru v jednom z mých zubů. Kaz byl docela hluboký, proto mi zubař musel do zubu vrtat celkem hluboko, až ke kanálkům. Div jsem tehdy z toho křesla neodešel vleže. Moc tomu nechybělo, jak později poznamenala instrumentářka. Po zákroku to se zubem bylo pár dnů divoké, byl citlivý, bolel, ale zubař říkal, že to bude po takhle náročném zákroku normální a pak se to zahojí. Tak to i bylo, po několika dnech bolest ustoupila. Sice pak byl zub citlivý, ale to jsem ignoroval. Byl jsem totiž neskutečně rád za to, že tu díru mám konečně zaplombovanou, a navíc, stálo to takových peněz. Po dentální hygieně po třech měsících mi dal zub znova zabrat. Povystoupil, šíleně bolel, bůhví, jak jsem to mohl vydržet, ale nakonec zase bolet přestal. Výhodou bylo, že od té doby jsem ho považoval za úplně zdravý, přestal být totiž citlivý na jakoukoliv teplotu (asi si řeknete, že umřel, ale tak tomu nebylo).

Abych se vrátil k původnímu proudu myšlenek, s návratem školy, stresu a chladného období moje zdraví už nevydrželo a povolilo. Asi hádáte správně, zub se znovu ozval. Silný stres člověkovo zdraví může pořádně unavit, stejně jako naše zdraví může odolávat malému zánětu kořenových kanálků. Takový zánět může dřímat celá léta, ale když naše zdraví povolí, už nemusí být schopno tomu zánětu dále odolávat a ten se může rozjet naplno. Při těch šílených bolestech jsem už pochopil, co se děje. Boule pod zubem se začala zvětšovat, bolest zhoršovat. Léky na bolest už ani nezabíraly. Byla sobota večer, kdy se bolest už nedala vydržet. Můj zubař sice pohotovost měl, ale jen dopoledne, navíc jsem si všiml této nové možnosti pozdě. Mé rozhodnutí tedy padlo na zubní pohotovost zřizovanou krajem. Byl mi už jedno i fakt, že byla někde ve Vítkovicích. Našel jsem si adresu, nastavil navigaci a jel. Byla už tma. Přes tu bolest ani nevím, jak jsem tam dojel, moc si tu cestu nepamatuju. Když jsem přijel, nejdříve mě trochu znepokojovala fronta lidí před ordinací. Bylo jich tam asi 11, ale během krátké chvíle se ukázalo, že někteří z nich jsou jen doprovod, druhá část lidí zase ztratila trpělivost a odešla. Asi je zub tolik nebolel. Já to vydržel. Sice mě už taky zub tak moc nebolel, ale řekl jsem si, když už tu jsem… Do ordinace jsem se dostal asi po krátké půlhodině. Krátké, protože čekání na takových pohotovostech může být i podstatně delší.

Co jsem spatřil, když jsem vstoupil dovnitř… Cítil jsem se jako u kováře. Obyčejné křeslo, to mi přišlo, jako by ho objednali za 2 tisíce z Aliexpressu, doktor bez roušky a rukavic, sestra to samé, navíc vymóděná jako by se chystala jít na nějakou diskotéku. Div mi její řasy při vyšetření nespadly do úst. Stručně jsem doktorovi vysvětlil, o co jde. Teda, ten se s tím nesral. Nejdřív vzal do ruky injekci s anestezií. Čekal jsem, že mi to napíchá někde mimo ten zánět, od počátku nervu. Haha, ten mi to zapíchl přímo do boule s tím hnisem a rozhodně ne něžně zmáčkl píst stříkačky. Zatmělo se mi před očima. Na té light verzi zubařského křesla jsem sjel snad o půl metru dolů, jak to se mnou škublo a mé tělo bylo v šoku. Doktor vzal do ruky skalpel a dáseň rozřízl. Bolest z injekce byla tak silná, že tohle už ani cítit nebylo. Asi mi nějak ten hnis vymačkal nebo co, to nevím, vůbec nic jsem necítil. Dal mi tam drén, že prý to bude odvádět hnis. Jo, a že se zítra mám stavit na výměnu drénu. Milí čtenáři, já, kdybych se toho doktora nezeptal, co mi tam vlastně v té hubě dělal, tak to nevím do teď. Můj zubař mi vždycky všechno vysvětluje, tenhle byl rychle se vším hotový (jo, asi je takový přístup na pohotovostech normální). Když jsem vstal z křesla, byl jsem rád, že umím chodit. Byl jsem s prominutím tak v hajzlu, že jsem pochyboval o tom, že tu složitou cestu odřídím domů. Sestra ještě měla pár pitomých poznámek, protože na stolečku, kde jsem si před zákrokem odložil, uviděla krabičku cigaret. „To máte z toho kouření! Hulíte jak fabrika a pak máte takové problémy! Teď máte zákaz kouření!“ Na její kecy jsem odmítal reagovat, stejně bych se přes tu bolest a pokoušející se o mě mdloby na nic nezmohl. Od poloviny roku 2020 už kouřím naprosto výjimečně, krabička cigaret mi vydrží na měsíc. V ten večer jsem si jednu dal, abych si zkrátil čekání. Vyšel jsem z toho bordelu a chodník jsem pokřtil několika plivanci krve. Došel jsem k autu a sedl si do něj. Ruce se mi tak klepaly, že jsem tam ještě 10 minut na parkovišti seděl a čekal, jestli to se mnou náhodou nešvihne. Nějak jsem nastavil navigaci a jel zpátky domů. A bylo mi totálně jedno, že jsem jel domů přes druhou část Ostravy, přes Porubu. Už ani nevím, jestli mě tam navedla navigace, nebo jsem se tam vinou špatného odbočení dostal sám. Všechno mi bylo jedno. Před očima se mi mlžilo, ale já jsem jel domů. Raději pomalu, ale dojel jsem. Fakt byl ten, že už nebolel nerv, ale celá huba. I tuhle cestu si moc nepamatuju. To, že jsem v ten večer (bylo asi půl 9) dojel domů, považuji za jeden ze zázraků roku 2021.

Už ani nevím, co jsem dělal ten večer, když jsem přijel. Pamatuji si jenom, že když jsem se probudil druhý den ráno, měl jsem hubu nateklou tak, že jsem ji ani pořádně neuměl otevřít. Zub bolel naprosto decentně oproti tomu mordoru, který jsem zažil minulý den. Protože jsem měl strach z toho, co mě tam bude znovu čekat odpoledne, kdy tam pojedu kvůli výměně drénu, požádal jsem mého kamaráda, aby jel se mnou, kdyby to zase byla taková kovařina. Díky mu.

Po opětovné cestě za kovářem a posazení do křesla se mi pokusila drén vyměnit samotná sestra. Teda, ta byla vyparáděná ještě více než včera. Drén mi vytáhla, ale nevšimla si předtím, kde je ta dírka, takže ji pak neuměla najít. Opět přišel hlavní kovář, povrtal se mi v hubě a drén do rány vmáčkl. Nesnažil se nějak hnis vymačkávat, jednoduše tam jen ten drén strčil. To bylo vše. Byla neděle odpoledne. Ani nevíte, jak jsem byl rád, že jsem další den mohl jít už ke svému zubaři. Jelikož jsem nebyl objednaný, pro jistotu jsem vyrazil už v 6 ráno, abych tam mohl být na otvíračku v 7. Byla mlha, tak jsem špatně odbočil na opavském kruháči a trochu si po Opavě pojezdil, ale nakonec se mi podařilo dojet a trefit včas. Opavu nesnáším, tohle město musí být taky nějak prokleté. Naštěstí mě pan doktor přijal už hned v 7 ráno. Hnis mi vymačkal a řekl, že mi tam ten drén už dávat nebude, protože jednoduše hnis neodváděl. Předepsal mi antibiotika a divil se, že mi je kovář z Ostravy nepředepsal už v sobotu večer. Ještě jsem mu popsal ty hrůzy, které jsem zažil o víkendu v Ostravě, domluvili jsme se na termínech kontroly a následném vyřešení tohoto problému a vše už bylo ok.

Díky Bohu za mého zubaře, vážně. A vy, čtenáři, dbejte o své zuby, ať pak nemusíte trpět jako já. Když jsem se dozvěděl, že na zánět a následnou sepsi se dá umřít, a že na ni už umřel nějaký zpěvák z Anglie, donutilo mě to začít uvažovat trochu jinak.

No a co škola, marode?

S ATB a léčením zánětu jsem byl týden doma. Myšlenky na školu jsem totálně vytěsnil z hlavy a snažil se mé tělo uklidnit. Přátelé, po návratu do školy mi přesně týden a půl vydrželo být zdravý. Nevím, co mě to zachvátilo za podivnou respirační chorobu, ale dva týdny jsem byl nepoužitelný. Smrkal jsem jako o závod, mnohdy kvůli tomu nešlo spát. Člověk si i říkal, jestli nejde o covid, protože obyčejné nemoci jako rýma/nachlazení u mě nikdy netrvaly delší dobu než týden. Buď to byl covid, nebo rýma, s jejímž léčením se muselo mé tělo kvůli oslabení imunitního systému vypořádávat delší dobu. Čich ani chuť jsem ale neztratil, tak jsem téhle možnosti moc velkou šanci nedával. Navíc mi k tomu všemu ještě zalehlo pravé ucho, takže jsem musel navštívit otorinolaryngologa. Ale to byla opravdu maličkost. Ve škole jsem akorát pár dnů špatně slyšel, ale pak bylo zase vše v pořádku.

Po návratu do školy jsem si uvědomil, že jsem v některých předmětech zameškal tolik, že už nemám šanci je tento rok dokončit. Nedělalo mi to žádné větší starosti. Rozhodnutí, že bych si je příští rok zopakoval, mi nedělalo žádné potíže. Bylo to prostě jednoduché smíření. Neměl jsem totiž sílu je dohánět. S tím se váže i následující problém.

Když jsem se po návratu do školy a navštívení cvik a přednášek z předmětů do školy dozvěděl, co všechno musím dodělat, trochu jsem zpanikařil, ale nakonec jsem vše stihl. Sice asi tak 3 hodiny před deadlinem, ale bylo to fertig, jak bych řekl mojí prajzštinou.

Syndrom vyhoření?

Postupně, a stále častěji jsem začal pociťovat nejen odpor ke studiu, ale všeobecně k tématu IT. Během čtyř volných dnů mimo univerzitu jsem nedokázal pořádně do školy udělat nic. Vždycky jsem raději počítač vypnul a utekl od něj pryč. Začal jsem si říkat, že se mnou možná není něco v pořádku, protože takové pocity jsem nikdy neměl. Pocit totálně přeplněné hlavy, časté migrény, úzkosti při každém pomyšlení na školu, neustupující únava, podrážděnost.

Když jste student vysoké školy a semestr jede naplno, navíc v prezenční formě, nemáte čas na nějaký odpočinek. Často jsem si své problémy dokázal vždycky vyřešit různými úsudky sám, ale tady jsem si už opravdu nevěděl rady. Našel jsem kontakt na psychologickou poradnu naší školy. Byla to taková náhoda, protože zrovna v tom období naše škola dala na Instagram do příběhu informaci o tom, že něco takového zrovna čerstvě otevřeli. Napsal jsem tedy paní Kateřině, domluvili jsme si termín hovoru. Psala o tom, že by hovor měl trvat půlhodinu a za tu dobu bychom se měli dozvědět, co se mnou vlastně je a domluvit si další postup.

Nastal pátek, půl třetí odpoledne, čas našeho hovoru. Vytočil jsem telefonní číslo, které mi před několika dny poslala. Snažil jsem se jí popsat všechny mé pocity, má trápení. Protože jsem jí důvěřoval, řekl jsem jí naprosto všechno a upřímně. Mých myšlenek bylo tolik, že půlhodina nestačila. Popsal jsem jí, že mám ze školy úzkosti, že mi dělá problém začít něco dělat, že už začínám mít i problém do té školy vstanout a dojet. Její rady byly zajímavé. Popsala mi, že existuje nějakých 9 psychologických vzorců chování, nebo co to bylo, a mě přiřadila k vyhýbači. Že prý, když musím dělat něco, co je mi nepříjemné, tak raději od toho uteču. Mírně mě to rozhodilo, protože jsem měl pocit, že úplně nepochopila, proč to tak vlastně dělám a nehledala příčiny toho, proč se tak cítím. Ale co už, důvěřoval jsem jí, bral jsem jí jako osobu, která ví, o co jde, a očekával jsem, že mi nějakým způsobem pomůže najít cestu zpátky do normálního života. Probrali jsme spolu, jaké úkoly mě čekají do pondělka, který je jak důležitý a jak bych je měl splnit. Všechno znělo strašně fajn, člověk měl opět i trochu radosti ze života. Ale jak jsem si později uvědomil, tahle radost k ničemu nebyla. Když délka našeho hovoru překročila 45 minut, přiznala se mi, že se ve mně začíná ztrácet a řekla mi, že s takovými problémy bych asi měl vyhledat skutečného psychologa/psychiatra, protože to ona úplně není. Že je prý nějaká koučka nebo co. Přiznám se, zklamalo mě to. Nevěděla si se mnou rady, náš hovor skončil po hodině. Nebudu skrývat fakt, že mě taky naštvalo, že zhruba od poloviny hovoru jsem ve sluchátku telefonu slyšel, jak si tam balí věci a jde na tramvaj. Posledních pár minut hovoru bylo rovnou z tramvaje. To mi teda moc jako profesionální přístup u řešení takových problémů nepřišlo.

Už jsem se jí neozval, i přesto, že jsme se na opětovném kontaktu domluvili. Nějak jsem pochopil, že by to asi nemělo smysl. Místo toho jsem se rozhodl vyhledat další pomoc. Tahle psychologická poradna nebyla na naší univerzitě jediná. Na stránkách univerzity byl uveden ještě jeden kontakt. Moc dlouho jsem neváhal, protože jsem ještě stále měl chuť tento problém nějak vyřešit a zároveň dokončit semestr. Začalo mi postupně docházet, že se může jednat o syndrom vyhoření. Na zkoušku jsem si na Internetu udělal na tuhle psychickou nemoc dva nějaké testy. Oba vyšly tak pozitivně, že kdyby to byl covid, tak by to antigenní test poznal i kdybyste na něj jen dýchli. Proto jsem do e-mailu psanému nové paní poradkyni už naznačil, že by se mohlo jednat o syndrom vyhoření a rovnou jsem se zeptal, jestli je pravá psycholožka, a zda by mi s tímhle dokázala pomoct.

Teda, na to, kolik měla titulů před a za jménem, měla v e-mailu nasypaných chyb jak máku. To je ale vedlejší. Odepsala dva odstavce. První ve smyslu, že jsem líné hovado a že ať zatnu zuby a dřu hubou o zem. Díky, paní psycho…patko, tohle už teď dělám, pomyslel jsem si. Ve druhém odstavci totálně obrátila a přistoupila na fakt, že bych mohl trpět syndromem vyhoření. Nebudu vás napínat. Napsala, že není skutečná psycholožka, a že s tímhle bych měl navštívit skutečného profesionála.

Teda, byl jsem strašně zoufalý. Pomyslel jsem si, co tam tak asi sakra na téhle vyhlášené prestižní univerzitě tihle dva lidi dělají. Pomáhají klukům, když se s nimi rozejde holka? Za tohle berou prachy? Tohle můžu dělat taky, cywe.

Totálně zklamán jsem už neměl sílu kontaktovat nějakou další pomoc, i když jsem chtěl. Stále jsem si totiž v hlavě říkal, že mozek nejde restartovat, že nějakým způsobem musí jít život dál a tohle se musí vyřešit. Trochu jsem si ještě o syndromu vyhoření přečetl. Na internetu jsem se dozvěděl, že nejsem jediný student, který si něčím takovým procházel. Jeden takový skončil na půl roku na antidepresivech.

Víte, to, proč jsem se rozhodl vyhledat odborníka, a ne jen jednoduše skončit se školou a začít dělat úplně něco jiného (protože koneckonců to je to pravé ořechové na řešení tohoto problému, když pominu tedy odpočinek, abyste se vzpamatovali), bylo, že jsem se bál udělat tohle rozhodnutí sám. Stále jsem si totiž myslel, že existuje nějaká jiná cesta, jak se z tohohle dostat. No, nevím, jestli by to řešila kombinace antidepresiv a pokračování v chození na výuku, to jsem se rozhodl nezkoumat. Bál jsem se udělat to rozhodnutí skončit se školou sám. Asi jsem chtěl mít požehnání od psychologa.

Stále jsem si však, i přes těžké úzkosti a postupné opouštění všech předmětů, jeden předmět nechal. Byly tím počítačové sítě, ve kterých jsme měli dělat projekt nějakého návrhu počítačové sítě ve dvojicích. Na vše jsem se kvůli úzkostem a únavě vykašlal, ale tohle jsem chtěl udělat. Předmět mě celkem bavil, ale hlavně jsem to dělal kvůli kolegovi, se kterým jsem byl ve dvojici. Takhle uběhly dva týdny, do školy už jsem chodil jen na jednu jedinou přednášku. Zbytek týdne jsem prospal. Před pondělky, kdy byla přednáška, jsem ale stejně měl stres už jen z toho, že tam dobrovolně jdu. To víte, já, člověk, kterého už začalo stresovat úplně všechno, tak teď ho začala stresovat i představa, že jde do školy dobrovolně na přednášku, kde bude jen sedět, poslouchat a nic se po něm nebude chtít. Odpoledne jsme si navíc zašli s mým kolegou na kafe, tak aspoň k něčemu ta cesta do Poruby byla. Bylo to na hlavu postavené, já vím. Ale to je život.

Tyhle dva týdny jsem však na cvičení z tohoto předmětu nechodil. Bylo v úterý na 8 ráno, ale já na to prostě neměl vstát tak brzy ráno a dojet tam. Jo, stresoval mě ten fakt, že tam nejsem, co si asi pomyslel kolega, se kterým jsme měli dělat ten projekt…

Přišel třetí týden tohohle šílenství. V pondělí jsem nešel na přednášku. V úterý jsme měli ve škole předvádět první část projektu. Asi vám je jasné, že mě to nenechalo chladným. Celé odpoledne jsem si v úzkostech říkal, že mě to sice bude hodně bolet, ale prostě toho kolegu nemůžu zklamat a do té školy nejít. Přišel večer a už jsem to nevydržel. Vypnul jsem budík nastavený na úterní půl šestou ráno a šel spát. Na druhý den ráno, resp. odpoledne, mě zalil pocit úlevy. Asi si to nedokážete představit, já taky nečekal, že něco takového přijde. Hodně se mi ulevilo, totiž, že jsem se úplně zbavil všech předmětů a celkově i školy. Co bylo dál? Vy, kdo jste nezažili tuhle nemoc, si to asi neumíte představit. Asi jsem nebyl úplně na dně, ale vzpamatovat jsem se potřeboval. Následující dva týdny jsem prakticky jen spal nebo ležel. Celé dny, i když jsem spal jakkoliv dlouho, jsem byl totálně unavený. Přicházely stavy dušnosti. Jako byste měli pocit, že se dusíte, že máte málo kyslíku, že musíte dýchat více a více, aby vaše tělo ten kyslík dostalo. Přitom, když jsem si měřil saturaci krve na hodinkách, vždy mi to naměřilo hodnoty v normě. Ta únava byla tak silná, že jsem prakticky nezvládl za den víc, než se jen umýt, najíst se, umýt po sobě nádobí a jít si zase zpátky lehnout. Nemohl jsem dokonce ani moc poslouchat televizi nebo rádio, protože po delší době jsem měl pocit přeplněné hlavy. Naštěstí ten pocit přeplněné hlavy odešel ze všech problémů nejdříve, trval jen týden. Ta únava byla taky dost zvláštní. Vsedě se mi často zavíraly oči a jednou jsem i usnul. To se mi stalo asi poprvé za život. Moc jsem ani nemluvil, protože mě konverzace s ostatními hodně vysilovala. Takhle jsem prospal a proležel přibližně dva až tři týdny, pak jsem konečně zase začal být trochu použitelný. Sice to ještě nebylo na žádné dlouhé vysedávání, ale už jsem zvládl alespoň uvařit oběd nebo trochu poklidit. Postupem delšího časového období, které vlastně ještě ani neskončilo, a trvá do teď, tedy do 1. ledna 2022, pomalu ustupuje jak únava, tak i stavy dušnosti a podrážděnost. Jak vidíte, už zvládnu alespoň napsat takový článek. Sice ne najednou v jeden den, musím si tu práci rozdělit na více dnů, ale daří se mi to.

Postupně mám víc a víc energie, vrací se mi humor, dobrá nálada. Dokonce si teď začínám povídat s ostatními členy rodiny raději než kdy dřív. Zkrátka, začíná být líp. Tahle nepříjemná zkušenost pro mě má asi jen jedno ponaučení: nedělej dlouhodobě víc, než zvládneš, protože tě to zničí. Jet na 100 % pod tlakem pro mě fakt není. Nějaké uvědomění, že nebudu mít vysokou školu a nějaký titul, mě předtím deptalo. Teď je mi to úplně jedno. No a co, tak mám jen maturitu, no a co. Nenechám ze sebe udělat trosku jen proto, abych mohl machrovat s diplomem Bc. Za to mi to nestojí, zdraví je mi přednější.

O mém syndromu vyhoření jsem už taktéž na svých stránkách psal. Sice podstatně skromněji, ale psal. Tehdy to bylo v začátcích, a fakt, že jsem to napsal v té těžké době, byl taky takový malý zázrak.

Pokud tohle čte jeden moc hodný kluk z Twitteru, se kterým jsem si o tom syndromu vyhoření psal, chtěl bych mu říct, že mu za tu konverzaci moc děkuju. On mi totiž taky svým způsobem pomohl. Zkušenostmi, protože si tím prošel taky. Poradil mi co dál a jak. Moc mu děkuju, však on bude vědět, kdo je, protože s nikým jiným z Twitteru jsem si o tom nepsal. 🙂

Závěr roku, co dál?

Ještě se krátce zmíním o politice. Máme novou vládu. Minimálně bude lepší v tom, že v ní není zloděj a estébák Babiš. Jestli bude lepší i v něčem ostatním, se budeme muset nechat překvapit. Od jmenování totiž uplynuly jen dva týdny. Nová vláda začala dobře, ale bude muset hodně makat. A já, člověk, který se začal s úderem covidu o politiku hodně zajímat, tohle bude sledovat.

V novém roce mám asi dva úkoly. Skoncovat se všemi symptomy syndromu vyhoření a najít si novou práci. Hlavně asi ne v IT. Asi budu rád za cokoliv jiného. Konečně mi skončí veškeré starosti se školou. Uvidíme, jak se bude tenhle rok vyvíjet. Snad bude lepší, než 2021.

Vážení čtenáři, moc vám děkuji, že jste došli až sem a že jste přehltali mé shrnutí roku 2021. Tento rok byl asi převážně zkouškou. Zkouškou toho, co všechno vydržím. A asi sakra slábnu. 🙂

Mějte se dobře, ať se vám v novém roce daří, jste šťastní a hlavně zdraví!