Upozornění: V projevu jsou použity nadávky a vulgarity. Jste-li voličem ANO, SPD, KSČ(M) nebo jiné strany vyjadřující svou přízeň současné vládě, zastavte čtení a opusťte tyto stránky.

Shrnout rok 2020 nebude pro mě nic těžkého. I když jsem prožil mnoho bolestivých situací, které mě dohnaly až k pláči, formálně byl tento rok jednodušší než ty předchozí, protože se kvůli COVIDu toho tolik neudálo.

Na počátku roku jsem byl v prvním semestru a čekalo mě zkouškové období. Před sebou jsem měl tři zkoušky. Matematika, Úvod do logického myšlení a Základy číslicových systémů. První dvě zkoušky se mi podařilo úspěšně vykonat, bohužel u zkoušky z třetího předmětu jsem neuspěl ani na třetí pokus. Z třetího pokusu jsem odcházel se smíšenými pocity. Tomu učení na tento předmět jsem věnoval 3 týdny. Marně. Měl jsem málo bodů ze zápočtu, proto se mi nepodařilo dostat na 51 bodů z celkového počtu 100 bodů, abych měl minimum a mohl tento předmět úspěšně hodit za hlavu. Ale co, bylo třeba jít dál. Věděl jsem, že mám před sebou ještě druhý pokus tento předmět udělat. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, zda si nechám uznaný zápočet a půjdu se znovu pokusit naučit lépe na poslední tři pokusy, které mi zbývají, nebo si nechám zápočet zrušit a půjdu do toho předmětu znova. Neudělal jsem taky předmět Funkcionální programování. V něm se nás cvičící snažil naučit funkcionální programovací jazyk Haskell. Vzhledem k tomu, že to bylo naprosto něco odlišného, než s čím jsem se doposud setkal a také s přihlédnutím k tomu, že cvičící neuměl vysvětlovat tím správným způsobem, i u tohoto předmětu jsem byl donucen ho zkusit udělat znova.

Myslel jsem si, že si do první poloviny ledna všechny zkoušky odbudu a pak budu mít po zbytek měsíce, do doby zahájení letního semestru, volno. Bohužel jsem zkoušce ze Základů číslicových systémů věnoval skoro celý měsíc.

V únoru započal letní semestr. Přišly další předměty. Byl jsem osobně rád, že jsme stále měli jednu úžasnou vyučující, která nás v předchozím zimním semestru učila Soft Skills. Tento semestr jsme si ji vybrali na Psychologii. Na tento předmět jsem se těšil. Vzhledem k tomu, že jsme se už znali, a tak nějak jsme věděli, co nás trápí, měla v plánu nám dát přesně to, co bychom se nejvíce chtěli dozvědět. Bavili jsme se o stresu, o zvládání těžkých životních situací a také o organizaci času. Všechny užitečné věci. Přišly i předměty, které sice probíhaly hladce, ale absolutně jsem u nich nepochopil, k čemu jsou a o co vlastně v nich jde. Přišly bohužel ale i předměty, které mě zasáhly do srdce jako byste zabodli upírovi kůl namazaný česnekem do srdce.

Myslím si, že nezmínit tento předmět v tomto shrnutí by byla chyba. Tento předmět mě totiž dosti negativně provázel a zanechal ve mně velmi hluboké rány. Doktor Olivka, který tento předmět vyučoval, se projevil jako člověk s markantní pasivní agresí, jejíž cílem bylo zřejmě dohnat studenty k naprostému psychickému zhroucení. Nebudu tento otřesný případ rozvádět na několik odstavců, které by si to rozhodně zasloužilo, ale jen jsem to chtěl v tomto shrnutí napsat. A dát tak najevo, že i tak „prestižní“ univerzita jako VŠB–TUO má pod svými křídly takového psychopata. Nebudu vás napínat, tento předmět nebylo možné jako psychicky stabilní člověk zvládnout a udělat. Úspěšné zvládnutí tohoto předmětu v roce 2021 budu považovat za Boží zázrak.

V polovině března se začal sypat život zřejmě všem v této republice. Vláda roztočila kolo štěstí a za stálého točení začala sypat jedno vládní mimořádné opatření za druhým. Postupně pozavírala všechno, co šlo, včetně škol. Měli jsme tedy jako studenti přejít na distanční výuku. Možná jsem z toho měl radost, protože jsem si myslel, že se mnoho věcí zjednoduší a že to přece jen nebude trvat věčnost a určitě se do konce semestru ještě ve škole fyzicky uvidíme. To jsem ještě nevěděl, co přijde na konci toho týdne.

Po vzoru ostatních unijních států se rozhodla i naše skvělá vláda v čele s největším STBákem a kurvou největšího sovětského kalibru uzavřít i státní hranice. A to i pro vycestování. Tímto se inspirovalo i Polsko. Pokud jsou vaše znalosti Ústavy České republiky alespoň základní, jistě víte, že je přísně zakázáno neumožnit komukoliv opustit území našeho státu. Tato pojistka je tam schválně, a to kvůli totalitního režimu, který jsme tady měli nastolený do listopadu 1989.

Po této sérii zběsilých mimořádných vládních opatřeních jsme se jako za komunistů vlastně cítili. Zavedený nouzový režim nám zakazoval svobodný pohyb, před obchody se tvořily fronty, připouštělo se prodávat pouze zboží základní potřeby, …

Tou největší a doposud nebolestivější křivdou bylo však uzavření hranic. To se dotklo mě, mé rodiny a mých přátel. Doprdele, 106 dnů jsem se nemohl svobodně dopravit na území státu, ve kterém jsem se narodil. Nemohl jsem k lékaři, za svými přáteli, prostě kurva nikam. Ať si říká, kdo co chce, ale tahle situace mě naučila. Už si nikdy nenechám srát od nikoho na hlavu.

Tři a půl měsíce zavřený doma, bez jakéhokoliv externího sociálního kontaktu. Nechápu, jak jsem to mohl přežít. Bylo to velmi bolestivé a smutné. Tohle už nechci nikdy zažít a budu na to s ukřivděním vzpomínat velmi dlouho. Jestli někdy potkám tu bolševickou svini, nenakoupím jí jednu, ale rovnou tři, každou za jeden měsíc zavřených hranic.

Psychické rozpoložení bylo navíc provokováno i distanční výukou. Každý učitel měl na ní jiný pohled, ale kdybychom si o ni my sami, jako studenti nepožádali, tak bychom ji snad nedostali. Psal jsem kvůli tomu několik e-mailů.

Na konec června jsem měl většinu předmětů definitivně ukončených. Nepodařilo se mi zvládnout jen Softwarové inženýrství, u kterého jsem měl naštěstí ale skoro plný počet bodů na zápočet, a také ten prokletý předmět Arch. poč. a par. sys. od doktora Olivky. Marnost nad marnost.

Následovaly tři měsíce plné obnovy mého sociálního života a návratu do normálního psychické stavu. Za ty tři měsíce jsem snad jen čtyři dny seděl doma, jinak jsem každý den byl venku. Tu svobodu, která mně byla tři a půl měsíce utlačována, jsem si teď naprosto užíval. Nebýt tohoto období, tak si z toho roku snad nic neodnesu. Březen, duben, květen a červen pro mě snad vůbec v tomto roce neexistovaly. To byly měsíce, které neměly žádnou hodnotu. Leden, únor, karanténa, červenec, srpen, září, karanténa. Díky Bohu, že se mně i mé rodině COVID doposud zatím vyhnul. Toho zdraví si po všemožných otřesných zprávách a statistikách vážím. Děkuji mým přátelům a známým za ty báječné letní měsíce, které jsem si moc užil a které mi umožnily se psychicky nezhroutit jako domeček z karet, který přejede tank.

Epidemická situace byla v letních měsících klidná. Přišlo září a následoval opětovný nástup na prezenční způsob výuky. Započal jsem tedy v pořadí druhý zimní semestr. Rozhodl jsem se k dobrovolnému opakování I. ročníku. Dostatečný počet kreditů k nástupu do II. ročníku jsem měl, ale došlo mi, že studovat II. ročník současně s těmi neukončenými předměty z I. ročníku by pro mě byla procházka rozžhaveným peklem. Dohromady jsem tedy měl v rozvrhu čtyři předměty, do školy jsem měl prezenčně chodit pouze v pondělí a v úterý a ve středu pouze na jednu hodinu. Šel jsem do toho s tím, že se na tyto předměty budu obzvláště soustředit, abych je měl hotové a mohl tak jít do II. ročníku s čistým štítem. Víte, jak dlouho ta prezenční výuka vydržela? Týden a dva dny. S mým rozvrhem jsem byl ve škole 5 dnů. To nepotřebuje žádného dalšího komentáře.

Distanční výuka v tomto semestru byla trochu lepší. Ale jak v kterých předmětech. Předměty, které jsem měl opakované z I. ročníku, byly vyučovány naprosto úžasně, a to bez ironie. Děkuji doktoru Vašinkovi a doktoru Fajkusovi. Kéž by všichni kantoři byli takoví, jako oni. Na druhou stranu, výuka předmětů z II. ročníku byla tragická. Algoritmy II je předmět, který nemá ani jednoho schopného vyučujícího a podle toho (ne)vypadala i distanční výuka. Žádná totiž nebyla. Uvidíme se v příštím roku, Algoritmy II. Předmět Netechnické aspekty IT praxe doktorky Ochodkové byl něco, co vlastně nevíme, co bylo. Přirovnal bych to jakémusi namodulovanému signálu, který ovšem nelze ničím přijímat a je silně rušen bůhvíčím. S výukou toho předmětu jsem absolutně nebyl spokojen. Byl jsem nucen přikročit ke stížnosti na vyučující, pro její dobro to skončilo pouze osobní stížností. Svou chybu uznala.

Takto jsem letmo proletěl můj rok 2020. Plný bolesti, ale naštěstí také radosti a uvědomění. V novém roce bych si přál zůstat asertivní a svou asertivitu zdokonalovat, v žádném případě bych si už nechtěl nikdy dovolit nechat si srát na hlavu a také bych si rád zachoval své přátele. Chtěl bych, aby se pandemie nejpozději do konce roku 2021 utlumila, a abych byl já a má rodina zdravá a aby se nám dařilo.