V posledních dnech jsem byl upřímně zaskočen – možná až polekán skutečností, jak moc byli někteří voliči současné pětikoalice kritičtí vůči novinářům, kteří si dovolili o některém členovi vlády napsat něco negativního. Novinář přišel se zákulisní informací, pro kterou zřejmě neměl dostatek informací na článek, a jejíž důvěryhodnost nebylo možné dokázat z důvodu zájmu zdrojů býti stranou.

Informace se měla týkat ministra průmyslu a obchodu, konkrétněji jeho chování. Není pro tento článek podstatné, o co konkrétně v té informaci šlo. Abych byl fér, uvedu znovu formu. Twitterový příspěvek, ve kterém pan Václav Dolejší ze Seznam zpráv popisoval informace o chování ministra, pravděpodobně nabyté ze zákulisí. Pan Dolejší samozřejmě záměrně nechtěl popisovat nic podrobněji. Jednak by mohl přijít o své zdroje zákulisních informací, jednak jsem z jeho dalších tweetů nabyl dojmu, že mezi zdroji jsou i ministři jedné z koaličních stran. Tak tedy, máme důvěryhodného novináře, jehož podcast se těší velké poslechovosti. Novináře, který nemá problém kritizovat obžalovaného poslance a oligarchu Andreje Babiše a zároveň tak často činí. Novináře, který je lidově řečeno na straně dobra.

Máme tedy příspěvek dobrého novináře, který tweetem naznačil, že existují nesoulady mezi vládou a ministrem průmyslu a obchodu. Čtenáři, pozastavte se nyní nad čtením a naprosto střízlivě si položte otázku, jak byste jako voliči současné pětikoaliční vlády reagovali.

Nejdříve vám napíšu, jakých reakcí se pan Dolejší dočkal. Chtěl bych říct, že klasických, ale kdo neví, jak funguje český Twitter, nemůže vědět, jaké jsou klasické reakce. Desítky nesouhlasných komentářů voličů pětikoalice. Pan Dolejší byl obviňován z toho, že má nějaké své zájmy, pracuje pro Babiše, opět záměrně útočí na STAN a kdoví co všechno ještě.

To byl ten okamžik, kdy jsem byl opravdu nemile zaskočen. Člověk na jednu stranu chápe, že voliči současné pětikoalice jsou již unavení tím, kolik problémů se v posledních měsících objevuje, především s hnutím STAN. Proto zřejmě neradi slyší další a další kritiku. Zde přichází má první otázka. Pokud se vláda potýká s problémy, je to problém vlády, nebo novinářů, kteří dělají svou práci?

Jsem rovněž voličem současné pětikoalice, a proto chápu unavenost voličů. Jenže má to znamenat, že už žádné další problémy být nemají, respektive o nich nechceme slyšet?

Současná situace je složitější v tom, jaké je aktuální složení Poslanecké sněmovny. Všechny demokratické strany jsou v koalici. V opozici je pouze populistické hnutí ANO a extrémistické hnutí SPD. To je vše. Nemáme žádnou demokratickou opoziční stranu. Nemáme tedy žádnou opozici, nad jejichž politickými myšlenkami by se mohla vláda nebo my pozastavit, a zapřemýšlet, zda náhodou nelze dospět ke shodě či kompromisu. Hnutí ANO má za cíl, aby Andrej Babiš dále bohatnul a nyní především, aby si nešel lidově řečeno sednout. Hnutí SPD zase naprosto zřetelně prosazuje zájmy Moskvy. Není tady nikdo z řad opozice, kdo by prosazoval opravdové zájmy lidí.

Nicméně, co je důležitější, není tady nikdo, kdo by vládu kritizoval konstruktivně za její chyby. Ano, samozřejmě, kritiku slyšíme, jenže tato kritika je slyšet každý den, a je jedno, jestli vláda navrhne schválení pětitisícového příspěvku pro děti do 18 let nebo zaslání našich starých tanků na Ukrajinu. Obě opoziční strany totiž bojují o každé procento, které by jim přineslo místa v politickém systému. Proto se staví naprosto opačně ke všemu, co navrhuje vláda. Zřejmě tak chtějí využít momentální nesouhlas voličů s názory a činy vlády. Taktiky a činy dvou opozičních stran jsou naprosto ubohé a já je již nebudu dále komentovat.

Došli jsme tedy do bodu, kdy máme ve vládní koalici demokratické strany, ale nemáme správně fungující opozici, která by je kontrolovala. A já se potom ptám, kdo má kontrolovat a kritizovat vládní koalici? Z diskuse na Twitteru by totiž člověk mohl nabýt dojmu, že je současná pětikoaliční vláda tak úžasná a skvělá, že vlastně žádnou kontrolu nepotřebuje. A znovu se ptám, takové jsou představy pětikoaličních voličů o demokracii? A prosím, zde rozlišujme mezi pochybováním proruských pseudovlastenců, kteří by toužili po návratu socialismu a pivu za 0,50 Kčs a mezi pochybováním mým, tedy pochybováním skutečného demokrata, který ctí odkaz Václava Havla.

Vládu bez jakékoliv kontroly jsme tu už měli. Tuším, že se tomu období říkalo socialismus. Mám další otázky. Uvědomují si voliči současné pětikoalice, že je důležité, aby vládu a její činy někdo kontroloval a kritizoval? Nebo je to nežádoucí a zároveň by chtěli, aby opoziční poslanci zmizeli z televize a z novin, případně aby se o nich média vyjadřovala pouze kriticky? Než položím další otázku, mohu uvést příklad, zrovna s médii, a nemusím chodit vůbec daleko. Polsko a jejich bývalá, nyní již státní TVP (Telewizja Polska). Bývala veřejnoprávní televizí, ale současná vládnoucí strana Právo a Spravedlnost /PiS/ v uplynulých letech dosadila do jejího vedení člověka, který záměrně nařizuje zpravodajství, aby se na vládu nesnášela kritika a naopak, aby byla přehnaně kritizována opoziční Občanská platforma /PO/. Polští diváci, kteří si neuvědomili změny ve vedení televize, a dosud nepochopili, že kdysi veřejnoprávní televize nyní slouží k vládní propagandě, již několikátým rokem poslouchají, jak je jejich vláda báječná a úžasná. Naprosto zmanipulovaní si nepřipouštějí, že by jejich vláda mohla udělat něco špatného. Například něco, co by mohlo vést například k potlačení lidských práv (třeba kauza potratů) či k rozvratu veřejných financí.

Nyní tedy k mým otázkám. Je správné kritizovat novináře naprosto za vše, co napíše proti současné vládě? A už je jedno, jestli je to jen jeho zamyšlení nebo vážné míněný článek. Nenabízí nám vlastně novináři šanci, abychom se zamysleli nad tím, jestli je něco špatně? A nyní prosím obecně, a vynechme z toho média vlastněná oligarchy, jmenovitě MAFRu. Zaměřme své myšlenky v otázkách na svobodná a veřejnoprávní média, na která mimochodem bývá slyšet kritika rovněž, pokud se něco voličům současné vlády nelíbí.

Pokud vládu nebudou kontrolovat média a ani opozice, tak tedy kdo?

Na závěr by bylo dobré si připomenout, čím se voliči demokratických politických stran odlišují od těch populistických. Vládě věří, ale zároveň si fakta ověřují – na to mají novináře, ti ostatně plní funkci toho hlídacího psa demokracie. Kdežto voliči populistických stran slepě kývnou na vše, co jim politici řeknou a fakta si neověřují.

Z dvou předchozích vět nabývám dojmu, že nám zde začíná vznikat jakýsi paradox. Fanatičtí voliči demokratických stran. Volí demokratické strany, ale neověřují si výsledky jejich práce. Velmi nepříjemná věta, ale musel jsem ji sem napsat.

Demokracie by měla být o každodenním pochybování, zda věci děláme správně či nikoliv. Měli bychom neustále přemýšlet nad tím, zda to či ono je ještě v pořádku. Pokud kontrola zmizí, zmizí i demokracie.

Můžete s mými myšlenkami nesouhlasit, ale domnívám se, že minimálně stojí za to se zamyslet, a říct si, jaký je vlastně váš postoj k politice a k médiím.

Moje skromná poznámka: veřejnoprávní média nemohou za to, koho jim ukládá zákon zvát do politických debat. To je smyslem veřejnoprávních médií – zvát jak politiky koalice, tak opozice. Politici, které vídáme na obrazovkách veřejnoprávní televize či slyšíme na vlnách veřejnoprávního rozhlasu, jsou obrazem naší společnosti, ne vybíravosti moderátorů a šéfů zpravodajství.

„Potřebujeme svobodu slova. A to více dnes než v minulosti. A v budoucnu více než dnes. S mnohým, z toho, co o sobě čtu, nesouhlasím. Ale aby se kvůli tomu zakazovaly noviny? Bez svobody slova se nevypořádáme ani s korupcí, ani s naprostou zvůlí, k níž v naši zemi dochází. Nic z toho se nám nepodaří, nebudeme-li respektovat tisk. Je to nejsilnější nástroj demokracie. Bez toho je to totéž, jako bychom lidi zbavili jazyka.“

Michail Sergejevič Gorbačov, Madrid, 2010 r.