Pro velmi velkou část populace je duševní nemoc tématem, kterému nepřikládají příliš velkou pozornost. Platí pro ně primitivní pravidlo, že pokud na druhém člověku nevidí zakrvácenou ránu, považují ho za zdravého. Pochopitelně to může být srozumitelné pro každého, kdo nad tím nikdy v životě hlouběji nepřemýšlel. Možná je to proto, že dřívější generace rodičů tolik svým dětem nenaslouchala a vlastně ani nehledala příčinu problémů u svých dětí. Jednoduše jim dali facku, aby se vzpamatovali, a tím problém považovali za vyřešený.

Doba pokročila. V současné moderní době plné technologií a různých vymožeností, které mění způsob našeho chování a způsob trávení volného času, ale i s celkovou změnou životního stylu, je naše tělo výrazně náchylnější i k chorobám psychickým. Mění se způsob a styl komunikace s lidmi v našem okolí, což má zřejmý vliv na způsob našeho myšlení a uvažování. Stále častěji duševní choroby zasahují i do řad dětí a mládeže. Už dávno není pravidlem, že mládež má bezstarostný život ve srovnání s dospělými.

Nejčastěji komunikovanými typy duševních nemocí ve společnosti i v médiích jsou různé typy psychických úzkostí, problémů se spánkem, stresu, depresí. Všechny tyto nemoci jsou velmi závažné, a to především v jejich následcích. Každá taková psychická porucha může být na začátku považována za obyčejnou vyčerpanost, únavu, nebo něco, nad čím mávneme rukou a zaujmeme stanovisko, že se danou anomálií zabývat je ztrátou času. „Však ono to přejde,“ řekne si většina z nás. Ono to lze na počátku i pochopit, protože zdravý člověk, který se doposud nesetkal se žádným typem takové nemoci u sebe ani v okolí, si nemusí být vědom těžkých následků, které mohou takové nemoci přinést. Kupříkladu dlouhodobá únava, pokles výkonu, deprese, úzkosti, ale i třeba poruchy spánku či poruchy paměti a soustředění.

Všechny výše uvedené potíže mají jedno společné. Jsou to typické příznaky syndromu vyhoření. Oč jde? Velmi nenápadný psychický stav, kdy postupně kvůli vnějšímu okolí začínáte ztrácet zájem o svou práci. Za ideální spouštěč pro postupné upadání do tohoto syndromu je považováno především nedostatečné ohodnocování vámi provedené práce. Můžete si to představit například jako pracovník u nějaké činnosti, kterou vykonáváte neustále dokola, šéf vám klade požadavky, ať ještě zrychlíte, ale zároveň vás za vaši odvedenou práci nepochválí. Jistě sami uznáte, že by vás to velmi mrzelo. Ze všech sil se snažíte být co nejvíce efektivní, ale zkrátka to už z mnoha důvodů není možné.

Poprvé se jistě naštvete nebo budete smutní, ale pokud se neozvete a váš šéf vás nepochválí ani při dalším dobře odvedeném výkonu, ztratíte tím motivaci se snažit o efektivnější způsob práce. „Proč bych se s tím obtěžoval, když je šéf idiot a nedokáže dobře ocenit moji těžkou dřinu?!“ Spouštěčem nemusí být jen samotná absence pochvaly, ale také pochvala nedostatečná. Dostanete zadanou nějakou práci, odvedete ji na naprosté maximum, věnujete tomu spoustu času, radosti a chuti, ale šéfa to neuspokojí tak, jak byste si představovali. Smutná, ale reálná situace.

Dlouhodobé vystavení naší osobnosti takovému zacházení je téměř jistou cestou k vyhoření. Samozřejmě, nemoc může pokročit dál. Pokud vám šéf naloží dalších požadavků a vy nestíháte již ty stávající, začínáte panikařit. Máte tolik práce, že nevíte, kterou vykonávat dřív a ve finále kvůli absenci organizace nestihnete žádnou. Můžete si říct, že je to běžná blbost člověka, který si nedokáže akorát zorganizovat svou práci a prostě to pak nestihne. Opak je pravdou. Právě takové chování je považované za jakousi první fázi syndromu vyhoření, pokud okolnosti popsané v předchozím odstavci budeme považovat za pomyslnou fázi nultou.

Jestli se výše uvedená fáze bude několikrát vinou neustupujících zvýšených požadavků opakovat, může se situace postiženého vyvinout až do stádia, kdy mu to bude způsobovat úzkosti. Je znechucen množstvím práce, které je na něj naloženo. Vidí, že je práce mnoho, dokonce tolik, že už si není jistý, jestli má smysl si práci jakkoliv organizovat. Začíná si pokládat otázku: „Jak dál?“ Často může člověk v této fázi pochybovat o sobě samotném, může mít snížené sebevědomí, hůře se mu spí. Dalším varovným příznakem jsou opakující se zažívací potíže, vyskytující se převážně v krizových situacích. S tím je samozřejmě spojen neustálý stres a neschopnost se uvolnit. Vždy musíte být dostupní, co když se vyskytne něco, co vyžaduje vaši rychlou reakci? Jedinec bývá podrážděný, vyčerpaný a opětovně hledá únik od současné situace. Práci začne odkládat a místo toho hledá něco, co ho zbaví myšlenek na danou situaci. Je to přirozená obrana našeho organismu k tomu, abychom zkrátka nezešíleli.

Naprosto správná reakce. Co se ale stane, pokud člověk své tělo neposlechne a i přesto (například vinou vidiny nutnosti danou práci dokončit, jinak bychom si nesplnili nějaký svůj těžký životní cíl) bude pokračovat dál a nebude odpočívat?

Stane se to nejhorší. Rezignuje na vše. Vinou naprostého vyčerpání a celkové lhostejnosti ke své práci přestane mít jakýkoliv zájem ve své činnosti pokračovat. Tělo mu to už nedovolí. Vyhne se jakékoliv situaci, která by mu znovu způsobovala další úzkosti, jejichž psychickou bolest už vlivem předchozích fází dobře zná. Zklamán ze svých nenaplněných cílů a neodvedené práce upadá do stavu, kdy je mu už všechno jedno. Často není schopen vykonávat žádných složitějších úkonů, dělá jen to základní, aby mohl přežít. Není schopen dále pracovat ve svém oboru, cítí, že potřebuje výrazný odpočinek, po němž by chtěl nejlépe začít dělat něco jiného. Dostanete-li se někdy do této fáze, už si vůbec nemusíte vědět rady, jakým způsobem pokračovat. Ti bystřejší z vás vyhledají odbornou pomoc. Ideální by samozřejmě bylo, kdybyste to provedli už dříve, jenže naše společnost naivně doufá v to, že bude nějak lépe a situace se zlepší. Naše tělo ale není stavěné na stále rostoucí se požadavky dnešního moderního života a stále se zrychlující tempo. Už toho má dost a tímhle vám dá najevo, že takhle pokračovat nemůžete.

Proč tohle téma? Osobní zkušenost.

Vůbec bych vám čtenářům nepřál, abyste se někdy do takové situaci dostali. Jedná se o velmi problematickou záležitost, obzvláště, když si uvědomíte, že stanovený cíl, který jste si někdy předsevzali, nejste schopni dosáhnout. Já, jako student vysoké školy, jsem k takové situaci došel. Bezproblémový student střední technicky zaměřené školy, která ho bavila, její studium ho naplňovalo. Vůbec si nepřipouštěl myšlenky, že by vysokou školu nemusel zvládnout. Koneckonců, můj obor informatika ke studiu na vysoké škole i směřuje. Vůbec jsem si nepředstavoval, že by to pro mě mohl znamenat jakýkoliv problém. Bohužel jsem zjistil, že být neustále pod tlakem, učit se výrazně větší množství teorie a učení se problematik, které zjevně přesahují mé osobní chápání, mě zkrátka dovedlo až sem. Nebyly to ovšem jediné okolnosti, které mé vyhoření způsobily. Kterékoliv studium není jen o množství látky, kterou se musíte probrat, ale také hlavně o přístupech lidí, se kterými se setkáváte. Pokud se, jako já, setkáte s člověkem, který se chová jako psychopat, záměrně vám studium předmětu ztěžuje, a ještě si v tom libuje, psychicky vás to dostihne. Zřejmě nejsem tak silná osobnost, abych měl takové věci lidově řečeno u prdele, a to i přesto, že mi hodně pomohlo naučit se asertivnímu chování. V běžné společnosti totiž použít lze, ale pokud učitel stanoví nějaká pravidla a vy je nedodržíte, vaše desatero asertivního chování je vám k ničemu.

Tak moc jsem doufal, že školu vystudovat zvládnu. Před nástupem a před samotným uvědoměním, co všechno takové studium obnáší, jsme ještě s kolegou polemizovali o navazujícím magisterském studiu. Naše představy byly dokonce tak vesmírné, že jsme si mysleli, že se nám podaří dojít i ke studiu doktorskému. Po dvou letech studia, distanční výuce, covidu, zavřených hranicích, všech možných různých opatřeních jsem své cíle snížil na dokončení bakalářského studia. Nemoci, které mě potkaly ve třetím ročníku studia a přechod do třetí fáze syndromu vyhoření mi už ale dali najevo, že zřejmě nedokončím ani to. V současné situaci jsem v kontaktu s psychologem, se kterým se pokusíme najít řešení mého problému. S tím, že nebudu mít ten titul před jménem, jsem se už víceméně smířil. Víte, ono zdraví máme taky jenom jedno.

Mým čtenářům přeji pevné zdraví a psychickou pohodu! Občas se taky zastavte, položte si otázku, jestli je s vámi všechno v pořádku a jestli na sobě nepociťujete něco neobvyklého. Držte se.