Společný výlet 8. a 9. třídy na kolech

Článek psaný po společném výletu 8. a 9. třídy na Základní škole v Píšti ve školním roce 2014/2015.

V tomto školním roce se 8. třída, v čele s panem učitelem Steffkem, a 9. třída, v čele s paní učitelkou Hasalovou, rozhodli, že na školní výlet pojedeme společně. Jako destinaci jsme si vybrali Autokemp v malém městečku Budišov nad Budišovkou. Z počátku nás představa, že se do tohoto města budeme muset vypravit na kolech, děsila, ale jak jsme poté zjistili, stálo to za to.

Náš výlet trval celkově 5 dnů. Jeho začátek byl datován na středu, 24. června 2015. V ten den jsme měli sraz na parkovišti před zámkem v Kravařích v 9:00 hodin. Tam nás a naše kola měli zavézt rodiče.  Ovšem ti odvážní se na tento dlouhý výlet dopravili do Kravař už na kole. Ti si tento výlet prodloužili „jen o pouhých“ 15 kilometrů. Na stanoviště společně s panem učitelem Steffkem a paní učitelkou Hasalovou přijela i sestra pana učitele, Lucie Steffková, která nás během cesty do kempu doprovázela. Když už jsme se konečně na stanovišti shromáždili v plném počtu, který činil 26 žáků + 2 učitelé, mohli jsme vyjet.

Cesta byla z počátku mírná, všem se jelo na kolech velice dobře. V průběhu cesty nás čekalo několik zastávek, během kterých jsme mohli načerpat energii, napít se, či případně posilnit nějakou sladkou tyčinkou. Kilometry ubíhaly, čas se posouval. Naše kola vystřídala mnoho typů terénu, po kterém jsme se pomalu přesouvali do cíle. Ke konci nás v rychlém přesunu zabrzdili strmé kopce, které jsou dominantou oblasti Vítkova a Budišova. I ty jsme zvládli a to i přes to, že někteří během výšlapu těchto kopců zvýšili svůj projev mluveného slova.

Po zhruba šestiapůlhodinové cestě jsme dorazili do kempu. Ujeli jsme krásných 60 kilometrů. V kempu už na nás čekala Natálka Nytrová s věcmi, které nám tam přivezl její strejda, abychom je nemuseli tahat na zádech. Při příjezdu jsme všichni doslova odhodili kola a šli jsme se se svými věcmi ubytovat na chatky. Tam někteří zalehli do postelí ihned po otevření dveří, jiní naopak i po příjezdu vytáhli míče, pálky a šli hrát fotbal, badminton, či tenis. Zkrátka a dobře, první den ze sebe vydal každý maximum energie. Někteří překvapili i sami sebe.

Zatímco někteří se aktivně podíleli na zvyšování své fyzické kondice, jiní se přemístili do kuchyně a začali připravovat večeři pro zbývající členy posádky výletu. První večer byla večeře zcela jednoduchá, to ostatně i všechny ostatní dny. Měli jsme kuřecí plátek s párky, s cibulí a chlebem. K tomuto jídlu jsme nakrájeli ještě čerstvou zeleninu ve formě salátové okurky a rajčete. „Děcka“, jak jsem je důvěrně po celou dobu výletu oslovoval, měla po tomto náročném dni tak velký hlad, že nezbylo vůbec nic.

Po večeři se již začalo stmívat, tak někteří vyvolení uklidili spoušť v kuchyňce, kterou se nám povedlo vytvořit během vaření, a poté jsme se pomalu začali přesouvat k ohni. Tam jsme si všichni sedli, vytáhli zpěvníky, kytaru a spustili náš krásný zpěv.  Posezení jsme si zpestřili různými hrami či vtipy. Obzvláště zajímavá byla ale hra, která vypadala ze začátku zcela běžně. Hra spočívala v tom, že si dotyčný vybraný, v tomto případě Jirka Plaček, měl zapamatovat, kdo kde sedí. Pak se mu zavázaly oči. Během okamžiku, kdy měl zavázané oči, jsme si měli vyměnit místa. Jirka po odkrytí očí šátkem skvěle vyjmenoval všechny změny. Až jsem se tomu divil. Jenže pak přišla řada na mě. Měl jsem to mít těžší v tom, že si měli lidé měnit i oblečení.  Jenže když jsem měl zavázané oči já, nebylo to jen o přesunu míst. Přistoupily ke mně tři osoby otočené pozadím. Měl jsem zjistit, které pozadí je čí. Bohužel jsem neuhodl ani jedno, ale za to jsem zjistil, že některé holky mají pozadí v klučičích tvarech a zase naopak – kluci v holčičích tvarech. Co následovalo poté, mě dostalo.  Sundali mi šátek. Přede mnou dort a na něm 16 svíček… V ten den jsem totiž slavil své 16. narozeniny. Div jsem se překvapením nerozbrečel, jak hezké překvapení si pro mě všichni překvapili. Sfoukl jsem svíčky, přál si přání a poté jsem s chutí do dortu doslova zabořil celou hlavu. Jo, takový jsem měl hlad. Skvělý dort jsem zapil šampaňským, které bylo také obzvlášť chutné. To by nebyla oslava, bez balónků! Hned jsem musel jeden nafouknout, aby byla oslava dokonalá!

Půlnoc už začala odbíjet, a tak se všichni odebírali do sprch a do svých chatek, aby se mohli vyspat a načerpat energii na druhý den plný skvělých zážitků. V chatkách se spalo krásně, dostatek prostoru, elektřina, teplo – prostě luxus.

Vstávání po ránu už bylo krapet horší. Nikomu se z krásného teploučka moc nechtělo, a tak musela chodit četa budičů, která nás dokázala skvěle vzbudit boucháním po celé chatce.

Po ránu si pan učitel krásně zacvičil, čímž do sebe nabral gigajouly energie, které pak postupně během dne spotřebovával. Ti, kteří se cvičení vyhýbají i mimo ráno, zašli raději přímou trasou do kuchyňky, kde už „děcka“ nachystala snídani. V kuchyňce byly dva stoly. Jeden zdravý a druhý pro lidi jako jsem já. Pan učitel dal tomuto stolu krásnou přezdívku – „Vysočinový stůl“. Můžete jen hádat, který jsem si vybral.

Hned z rána tohoto dne do kempu přijely desítky dětí z různých škol, které zde dnes měli turnaj v Discgolfu. Dívali jsme se na ně z oken chatek a obdivovali jejich nadání pro sportovní aktivitu.

Po snídani jsme se vydali do Heiparku v Tošovicích. Jelikož jsme si stále chtěli trochu odpočinout od kola, tentokrát jsme se vydali autobusem. V tošovickém Heiparku měli bobovou dráhu, velké trampolíny a spoustu dalších atrakcí, ale my jsme si vystačili i se dvěma. Bobová dráha byla úžasná, vyzkoušeli jsme ji každý, někteří – ti odvážnější – ji projeli celou bez použití brzd.

Každý si v Heiparku vyzkoušel, jaké to je se projet na bobové dráze, a měl možnost si poskákat na obrovských trampolínách. Ty jsme si obzvláště oblíbili a bylo těžké se od nich odtrhnout.

Po dvouhodinové zábavě jsme se vydali do nedaleké restaurace, kde jsme poobědvali polévku z kyselého zelí a kuřecí plátek s hranolky. Oběd byl fantastický. Moc dobrý.

Když jsme byli všichni najezení, vydali jsme se na zpáteční cestu. Tu jsme, stejně jako i ráno, absolvovali autobusem. Po příjezdu do kempu zpět jsme začali opět hrát různé hry. V ten den jsem si oblíbil badminton, tak jsme ho s paní učitelkou Hasalovou cvičili. Samozřejmě že jsme byli na úrovni začátečníků, a tak nám zabíralo více času sbírání míčku než samotné hraní. Ostatní si zahráli fotbal, tenis, volejbal nebo prostě seděli, konverzovali a se dívali na nás.

Už se opět schylovalo k večeru. Dnešní večeři měli na starosti deváťáci. Na menu měla být zprvu čína, poté jsme to ale raději kvůli nevhodným surovinám přejmenovali na rizoto. I to rizoto byla hezká představa. Nakonec kvůli převařené rýži a přehnanému množství koření v mase z tohoto jídla vznikla jakási rýžová kaše s podivně chutnajícím masem. To ovšem nikomu nevadilo, všichni měli totiž hlad. „Když máš hlad, sníš všechno!“ René si zahrál na kuchaře v kasárnách a začal rozdělovat příděly rýže.

Večeři všichni zbaštili, opět nic nezbylo. „Děcka“ umyla nádobí a šli jsme si opět sednout k ohni. Tento večer už jsme začali hrát i hry, u kterých jsme se museli hýbat. Jedno kolo jedné hry nás dokonale vyčerpalo. Byla to hra „Veselá kráva“. Každý získal nějakou pozici a mohli jsme začít hrát. Po hře už jsme všichni usedli k ohni a začali jsme si opět vyprávět vtipy a různé historky. Už se schylovalo k půlnoci, a tak jsme šli všichni zalehnout do svých chatek.

Ráno dalšího dne bylo srovnatelné s ránem předešlým. Každý se do růžova vyspinkal a získal plno energie. Jelikož měli dnes do kempu přijet hasiči, museli jsme se z chatek vystěhovat do stanů. Hned po snídani jsme tedy začali uklízet chatky a stavět stany. Ty jsme si postavili skoro na druhé straně kempu, ale za to jsme to měli blíže k sociálnímu zařízení.

Stany byly úspěšně postaveny a mohli jsme se vydat na další výlet na kolech. S ohledem na to, že nám tento den počasí lehce nepřálo a sprchlo na nás pár kapek, dojeli jsme pouze ke Kružberské přehradě. Tam jsme se pokochali přírodou, udělali společné foto a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Během ní jsme dojeli k elektrickému ohradníku. Poněvadž byla naše „děcka“ zvědavá, dotkla se drátu a zkusila, jaké to je dostat ránu deseti tisíci volty. Elektrický výboj nabil všechny hromadou energie, takže jsme zbytek cesty ujeli mnohem rychleji.

Jakmile jsme dorazili zpět do kempu, začali tentokrát osmáci ihned vařit večeři. Zpočátku mělo jít o tři chody – čínská polévka, bramborové placky a tvarohová buchta. Osmáci nás během vaření do kuchyně nechtěli pustit, asi nám chtěli zpříjemnit pobyt v kempu zažívacími problémy. Až se dílo zdálo býti hotové, svolával pan učitel ostatní, aby se přišli najíst. Nakonec byly chody jen dva.  Každý dostal bramborový placek přelitý jakousi záhadnou omáčkou. Kupodivu všechno chutnalo dobře a každý snědl všechno, co dostal.  Poté se ještě někteří mohli doplnit skvělou tvarohovou buchtou.

Vzhledem k tomu, že jsme již byli přemístěni do stanů, které byly, jak už jsem zmínil, na druhé straně kempu, získali jsme díky tomuto krásnému místu i ohniště s lavičkami. To jsme hojně začali využívat po večerech. Když tedy nastal večer, nachomýtli jsme se u ohniště, rozdělali jsme si oheň a začali jsme hrát hry. Dostali jsme se ke hře, kterou máme všichni moc rádi. „Vadí –nevadí?“ Tu jsme hráli do dlouhých nočních hodin. Během ní každý dostal nepřeberné množství otázek a úkolů, které jsme museli splnit, jinak bychom museli odevzdat kus našeho oblečení. V průběhu chladné noci již někteří méně vytrvalí odcházeli do svých stanů se vyspinkat. U ohně sice zůstalo pár vyvolených vytrvalců, ale i ti šli nakonec brzy spát.

Ráno ve stanech již nebylo tak teplé, jako byla rána v chatkách. To nám ale pobyt nezkazilo a pokračovali jsme dál v užívání si posledních dnů jako žáci Základní školy v Píšti.

Sobotní den v kempu měl být odpočinkový, abychom na zpáteční cestu načerpali dostatek energie. Vydali jsme se tedy do nedalekého Vítkova si zahrát bowling. Někteří tuto bezvadnou hru hráli poprvé, jiní se před námi mohli předvést, jací jsou v této hře mistři. Každý si zahrál, pustili jsme si pár písníček v „DžuBoxu“ a poté jsme si šli koupit zmrzlinu. Po ní jsme se vydali zpět do kempu. Počasí nám pomalu začalo házet klacky pod nohy, ale do večera jsme vůči němu byli odolní.

Večer pan učitel začal vařit již dlouho slibovanou „Davidovku“. Osmáci se už na ni těšili, ti ji totiž znali z minulého roku, ale pro devítku to bylo překvapení. Pan učitel si na tuto polévku přivezl kotlík, aby ji mohl uvařit na ohni venku. Po dlouhém napínání jsme si konečně mohli nabrat. Polévka byla jedním slovem úžasná, všem chutnala. Tak jsme se najedli, popovídali, zazpívali a nakonec jsme šli spát do svých stanů.

Ráno nás probudil silný déšť, který nám začal kazit plán, že bychom se vrátili zpět do Píště na kolech. Sbalili jsme si tedy všechny věci a stany a začali jsme vymýšlet náhradní řešení. Déšť začal gradovat a my jsme konečně našli řešení. Kola a tašky jsme naložili do dodávek a domů jsme jeli autem. Ovšem ne každý jel domů autem. Pár odvážlivců, včetně pana učitele, se rozhodlo užít výlet na plno a domů jeli i přes vydatný déšť na kolech. Jsou to naši borci a patří jim veliký obdiv.

Po příjezdu do Píště jsme si všichni vyzvedli své věci u školy, a tím pro nás definitivně skvělý výlet skončil. Byl to skvělý výlet, během kterého se naše kolektivy mezi 8. a 9. třídou výrazně stmelily. Stmelily se tak, že spolu plánujeme do budoucna další společné akce.

Všem zúčastněným, hlavně panu učiteli Steffkovi a paní učitelce Hasalové, patří velký dík za skvělý výlet, který jsme si opravdu užili.