Subjektivně-objektivní komentovaný průběh situace, která trvala od 15. března až do 29. června 2020. 106 dnů bezmoci, zoufalství a zlosti na vládní činitele České republiky a Polské republiky.

Jistě si všichni vzpomenete na úterý 10. března 2020 a na dopolední hodiny, kdy se vláda rozhodla již po už několika vydaných mimořádných opatřeních vydat jedno další, zcela zásadní. Jednalo se tehdy o zrušení kontaktní výuky na všech základních, středních a vyšších odborných školách. Já si to pamatuji naprosto přesně. I přesto, že jsme měli rektorem vyhlášené rektorské volno z důvodu konání akce na naší univerzitě, seděl jsem v posluchárně a poslouchal jsem výklad přednášejícího. V té době jsem si myslel, že něco jako koronavirus nám tady nerozhodí výuku, že na tohle nemáme dost štěstí. Jak už dnes víte, stal se pravý opak.

Během přednášky jsem pročítal zprávy na Twitteru. Po několika předchozích dnech, kdy vláda započala vydávat jednotlivá opatření, mi to přišla jako ta nejrychlejší možnost, jak se dostat k novým informacím. Koneckonců, mnoho z Čechů to udělalo naprosto stejně. V té chvíli bylo zjištěno, že je aktuálně nakaženo zhruba 40 obyvatel naší země. Z počátku bylo vyjádření mimořádného opatření o zavření škol nejasné. Přímo o vysokých školách a univerzitách se v textu zmínka nevyskytovala a později vláda sdělila, že se toto univerzit netýká, že ty se řídí svým vlastním školským zákonem. Potvrdily se tedy mé myšlenky, že se zkrátka nám takové „štěstí“ v podobě zrušení kontaktní výuky stát nemůže. V té chvíli si nikdo z nás nedokázal ani představit, co se bude dít v následujících dnech, jak se se situací poperou učitelé, profesoři a hlavně my, studenti.

Krátce před koncem přednášky byla ale už má myšlenka definitivně bezcenná, protože jsme se dozvěděli, že se dotyčné nařízení týká konečně také nás. Absolutně nebudu skrývat, že jsem se při zjištění této informace neubránil radostnému úsměvu ještě v posluchárně. Řekl jsem tuto informaci spolužákovi a oba jsme se na sebe smáli, jako kdybychom vyhráli miliony ve sportce.

Ke konci přednášky jsme ještě o této skutečnosti informovali přednášejícího, protože ten, vyprávějíc nám zažraně o svém předmětu, absolutně netušil, co se během jeho 135 minut trvající přednášky všechno změnilo. Když jsme se spolužákem vycházeli z přednáškové místnosti a z fakulty, měli jsme obrovskou radost. Radost, protože jsme si mysleli, že si konečně trochu odpočineme. Byli jsme opravdu rádi, protože jsme na ten týden měli naplánovaných tolik písemek a úkolů, že bychom je takto v normálním režimu určitě nestihli. Při cestě domů jsem byl naprosto rozvolněný.

Následující dny, tedy středa, čtvrtek a pátek dopoledne probíhaly vesměs odpočinkově. Byli jsme rádi, že si můžeme trochu déle pospat. Učitelé se snažili zorientovat, že jsou vlastně v situaci, ve které ještě nikdy v životě nebyli. Taková situace tady ještě nebyla. I při kombinovaném studiu studenti do školy docházejí a učitel má tím pádem možnost jim látku vysvětlit tak, jak to bylo doposud železným zvykem. Najednou se ocitli v situaci, kdy bylo třeba začít přemýšlet, jak to vlastně dále udělají a také bylo třeba začít improvizovat. Naši kantoři na univerzitě si s tím v danou chvíli hlavu nelámali. Žádná forma online cvičení ani přednášek se v drtivé většině nekonala. Pouze nám poslali prezentace, ať si je projdeme sami. Musím podotknout, že matematiku asi těžko pochopíte ze skript a prezentací, to vám někdo musí vysvětlit.

Krátce po pátečním poledni ale nastal zvrat. Vláda České republiky vydala jako jedno ze svých dalších mimořádných opatření proti šíření koronaviru také opatření ve formě uzavření hranic se všemi svými okolními státy. Doposud byly hranice uzavřeny jen s Německem a Rakouskem, protože tam byl výskyt nákazy vyšší než u nás a také se většina nakažených v naší republice nakazila právě tam.

Nejen, že vláda zamezila vstup cizincům, na což má podle ústavy a základní listiny práv a svobod právo, ale také zakázala vycestování našich občanů ze země ven. Takové jednání bylo protiústavní a jednalo se o protidemokratický krok vlády. Naštěstí ale nejvyšší ústavní soud na konci dubna shledal toto protiústavní opatření nezákonným, a tedy jej pozbavil platnosti.

Co to ale znamenalo pro mě a mou matku? Takový krok vlády jsme považovali za naprostý podraz, poněvadž toto opatření bylo vydáno v pátek odpoledne, kdy již všechny úřady, na kterých bychom si mohli zajistit případné výjimky, byly mimo provoz a do pondělí do půlnoci, kdy mělo začít toto opatření platit, se samozřejmě nic zařídit nedalo.

Abych dovysvětlil situaci – s matkou, která se provdala za mého otce, Poláka, žijeme v příhraniční vesnici Owsiszcze, jejíž součástí je i malý hraniční přechod Owsiszcze-Píšť. Žijeme tady 20 let a pravidelně tuto hranici překračujeme a jezdíme do České republiky. Ve dne, v noci, nikdy nebyl s ničím problém, dokonce pro nás ani nebylo nutné si zřizovat trvalý pobyt v Polsku nebo polské občanství. Vše máme vyřešeno na české straně, jen bydlíme 200 metrů od hranic.

Matka byla při návratu z práce a zjištění této skutečnosti ještě více vystresovaná než já. Zjišťoval jsem si všechny podrobnosti a dozvěděl jsem se, že bude otevřeno jen několik málo hraničních přechodů a hraniční přechod v naší obci bude uzavřen. Navíc, bude na zbylých hraničních přechodech kontrolováno, zda máme k překročení hranice dostatečné důvody a oprávnění. Dozvěděl jsem se, že vzhledem k tomu, že máme české občanství a v Česku trvalý pobyt, neměl by být absolutní problém se dostat do Česka. Dokonce v té době ještě naše vláda rozlišovala kritické a nekritické země a při přicestování z Polska bychom nemuseli do 14denní karantény. Problém ale byl v cestování zpět. Policisté na hranicích by pustili ze země pouze toho, kdo by prokázal, že má za hranicemi trvalý nebo dočasný pobyt. A to jsme právě vůbec neměli. Matka úplně zoufalá, já naštvaný z toho, že mi vláda omezuje právo pohybu. To ale nebylo všechno. V ten den jsme se dozvěděli ještě k tomu, že stejné opatření vydává i vláda Polské republiky. Uzavření hranic, vstup možný pouze pendlerům a naštěstí také manželům a dětem polských občanů. Tuto podmínku jsme sice s matkou splňovali, ale Poláci chtěli navíc po návratu 14denní karanténu. To nebylo absolutně přijatelné.

Naštěstí se nám hned v pondělí následujícího týdne podařilo domluvit s místním úřadem v Polsku, aby nás přijal a my si mohli zažádat alespoň o dočasný pobyt na území Polska. Díky tomu, že byl můj děda starosta, měli jsme toto vyřizování ulehčené. Nyní tedy má matka splňovala prakticky všechny podmínky pro to, aby se mohla současně vracet domů do Polska a jezdit do práce do Česka. Mělo to ale dva ne háčky, ale háky. Doposud to měla do práce 2,5 kilometru a jezdila do ní na kole. Protože byl ale náš hraniční přechod v obci uzavřen a nejbližší možný otevřený byl až v Bohumíně, protáhla se délka trasy z domova do práce na zhruba 35 kilometrů. Má matka bohužel nemá řidičské oprávnění, aby v tu chvíli mohla jezdit každý den celkově 70 kilometrů do práce. Kdybych ji chtěl vozit já, to by se už nevyplatilo kompletně. Druhým hákem byla skutečnost, že se na hranicích tvořily několikahodinové dopravní kolony způsobené přísnými kontrolami na polské straně. Z médií jsme se dozvídali, že mnozí pendleři do práce ani nestihli dojet, protože zkrátka v kolonách museli čekat i pět-šest hodin.

Usoudili jsme tedy, že to absolutně nemá smysl. Postoj matčiny zaměstnavatele byl totálně nechápavý, nebyl dostatečně informován o aktuální situaci a myslel si, že když jako starosta obce vydá matce nějaké oprávnění nebo výjimku, tak že bude moct přes hranice přecházet. Měl jsem delikátně řečeno chuť mu všechno vysvětlit, ale už jsem sám měl dost starostí s aktuální situací. Naštěstí mou matku napadlo, že bychom mohli její praktickou lékařku telefonicky požádat o nemocenskou. Naštěstí a díky bohu byla velmi vstřícná, pochopila naši situaci a nemocenskou pro maminku vystavila.

Smířili jsme se tedy s tím, že se na nějaký čas do své rodné země nepodíváme. Byla pro nás vzdálená 200 metrů – tak blízko, a přece tak daleko. Vlády na české i polské straně dále vydávali další a další mimořádná opatření, ale upřímně řečeno, všechno nám bylo jedno. Šlo nám pouze a jen o to jedno. O hranice. O otevřené hranice, které jsme dosud mohli 20 let svobodně překračovat a nikdo nám v tom nebránil. Jedno mimořádné opatření vlády důrazně řečeno ušité horkou jehlou nám udělalo betonovou zeď v našem každodenním životě. Za hranicemi jsme měli práci, školu, lékaře a přátele. To vše teď bylo nedostupné.

Až pominul náš počáteční vztek, začali jsme být trpěliví. Od 15. března jsme vlastně neměli ani důvod opustit domov, protože to zkrátka nebylo potřeba. Vlády mezitím uzavřely všechny podniky a služby, takže člověk mohl maximálně tak na zahradu, a to bylo vše. Seděli jsme doma přikovaní u obrazovek televizorů a sledovali jsme veškeré informace související s hranicemi.

Žádné zprávy nám během zbytku března a dubna nedělaly radost. Dozvídali jsme se akorát o dalším prodlužování nouzových stavů na obou stranách a dalším prodlužování uzavření hranic. Součástí této smrště špatných zpráv bylo i zpřísnění nařízení pro pendlery. Vlády Česka a Polska pendlerům přikázaly po překročení hranice povinnou 14denní karanténu a až následně mohli práci vykonávat, nebo se vrátit domů. V takovém případě pendlerům ale nezbývalo nic jiného, než se de facto přestěhovat do zahraničí nebo si tam najít ubytování. To vše jim ještě ztěžovalo uzavření hotelů. Ne všichni si toto ale mohli dovolit. Vlastně pro většinu pendlerů, kteří si ještě mohli dovolit doposud jezdit do práce autem objízdnými trasami, toto již přestalo být přijatelné. U některých rodin se dokonce jednalo například o oba manželé, kteří pracoval v zahraničí, a navíc měli malé děti. Přestěhování v takovémto případě není lidské ani možné. Mnoho takových rodin se začalo objevovat na polské straně. Rodinám začaly docházet finanční prostředky a polská vláda jim v tomto případě – kdy pracují v zahraničí – žádnou pomoc neposkytla. Opět se zde ukazuje zbrklost jednotlivých vlád a vydávání jednotlivých opatření bez domýšlení následků.

V Česku se situace trochu posunula kupředu a ministr školství vydal další mimořádné opatření, ve kterém zrušil kontaktní výuku ve školách do konce června. Současně nechtěl prodlužování školního roku a chtěl ponechat dvouměsíční prázdniny nezkrácené. Toto se týkalo především základních a středních škol. Vysoké školy mají samostatně možnost si rozhodovat o délkách semestrů a harmonogramu akademického roku. Rektor naší univerzity informoval, že již do konce semestru kontaktní výuka neproběhne. Toto se událo zhruba dva až tři týdny poté, co došlo k uzavření škol. Až v tuhle chvíli se někteří učitelé probudili, buď ze zimního spánku, anebo ze šoku, a teprve teď začali organizovat vzdálenou výuku. Emailů začalo v přijaté poště přibývat jako hub po dešti a my už po pár emailech vytrénovaní situací, jsme v nich začali hledat pouze tři věci. Jestli máme něco udělat a pokud ano, tak co a do kdy. Kalendář se postupně začal plnit termíny odevzdávání jednotlivých prací. Nakonec se požadavky všech kantorů ustálily na 12 projektech. Na 12 projektech, kdy termíny odevzdání byly zhruba od poloviny dubna do konce května. K tomu navíc začaly do kalendáře přibývat termíny online přednášek a cvičení, takže vlastně bylo jedno, jestli jste ve škole nebo doma. Nestíhali jste ani tak, ani tak. To vše bylo omaštěno každotýdenním těžkým online cvičením (vlastně písemkou) z jednoho technického předmětu, ke kterému jste museli zhlédnout v průměru 2hodinovou přednášku, a ještě tomu věnovat několik hodin osobní přípravy.

Nuda opravdu nebyla a nebyl ani čas pozorovat, co se vlastně na scéně tiskových konferencí po jednání vlády děje. Nebyl čas ani na seriály a ani na filmy.

Musím říct, že po 50 dnech od uzavření hranic a tohoto vzdáleného vysokoškolského (m)učení jsem byl už dost vyčerpaný. Naprosto se ze mě vytratila radost. Bál jsem se, že až se vše navrátí do normálu, nebudu už tak veselý a už nebudu tolik sršet optimismem jak předtím. Nejvíce ze všeho mi chyběli přátelé. Přátele, které jsem předtím vídával skoro každý den, jsem teď viděl buď přes videohovor anebo vůbec. Moc jsem se těšil, až to všechno skončí a až je opět uvidím. Začala mi pomalu docházet trpělivost. Člověk už byl naprosto zoufalý. Po 50 dnech vláda stále ignorovala situaci pendlerů, kteří neměli co jíst. Vztek na vládní činitelé byl málo. Naprostá bezmoc. A vláda místo toho, aby řešila tyto neodkladné věci, tak řešila dovolenou v Chorvatsku nebo sport. Před rokem byste mi to určitě neuvěřili. Ani já bych vám neuvěřil.

Světlo naděje pro pendlery svitlo na počátku května. Polsko konečně zmírnilo dosavadní opatření a povolilo pendlerům každodenně překračovat hranice za účelem výdělku, a to bez nutnosti dokládat negativní výsledek testu na koronavirus! Česko přijalo podobnou úpravu tohoto opatření, akorát navíc bylo nutné dokládat negativní výsledek testu na koronavirus každých 30 dnů. Takový PCR test na koronavirus nebyla nejlevnější záležitost, nicméně jednou za měsíc se to snést dalo. Byť toto opatření mělo pendlerům usnadnit situaci, mnohým to příliš nepomohlo. Důvodem byl stále přetrvávající fakt, že zůstaly otevřené jen některé hraniční přechody. Stále tedy měli někteří pendleři do práce místo 15 například i 50 km.

Tato situace se týkala i mě a mé matky. I kdybychom byli ochotni si každý zaplatit test na koronavirus, jehož provedení ve Fakultní nemocnici v Ostravě-Porubě v té době stálo 2950,- Kč, stejně by se naše cesta do Píště protáhla z cca 1 km na zhruba 40 km.

Ministerstvo zdravotnictví České republiky přišlo v polovině května s dalším ulehčujícím opatřením pro pendlery. Stanovilo maximální cenu testu, který byl po pendlerech každý měsíc českou stranou vyžadován, a to na částku 1754,- Kč. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch zdůvodňoval snížení ceny především tím, že by měl být pro pendlery dostupnější, avšak ti chytřejší občané naší země si povšimli, že pokud přepočítají ceny takovýchto testů například v německy mluvících zemích, vyjde jim přesně po takovémto přepočtu nová, Českem stanovená, částka 1754,- Kč. To, zda bylo toto opatření vydáno kvůli pendlerům, nebo právě kvůli tomu, aby pendleři nejezdili za testy za hranice a aby ministerstvo mělo komu testy prodávat, už ponechám na zvážení čtenáře. Už chápu, proč moje babička tak často říká o politicích, že jsou zloději a to jediné, po čem prahnou, jsou peníze a moc.

13. května 2020 Polsko prodloužilo kontroly na hranicích o další měsíc, tedy do 13. června 2020. Upřímně, vůbec mě to ani neudivovalo. Dny před tím, na netrpělivé očekávání výroku polské vlády mou matkou, jsem reagoval jednoduchými myšlenkami: „No to víš, že to prodlouží, co čekáš?“. Polské vládě by muselo praštit v deklu, aby hranice otevřela už v polovině května.

Dny plynuly dále, česká vláda mezitím 25. května 2020 povolila opětovné otevření bazénů, koupališť, finských saun, či třeba dobrovolnou docházku žáků prvního stupně do škol. Povolila i akce do 300 lidí. Ale umožnit přeshraničním pracovníkům pracovat bez „covidové“ daně prostě ne. Hezké, že?

Na otázku hranic česká strana reagovala prodloužením kontrol do poloviny příštího měsíce, tedy zhruba do 15. června. Pro Slovensko ovšem udělilo výjimku. Povolilo cestování za hranice například k lékaři, za rodinou, prakticky všude, kde jste sami chtěli, avšak do 48 hodin jste se museli vrátit zpět. Pozor! A to vše bez nutnosti prokazovat se na hranicích negativním výsledkem testu na koronavirus!

Bohužel, Polsko na nic takového nechtělo slyšet. Polsko bylo aktuálně tou nejuzavřenější zemí vůbec. Stále nechtěli do země vpouštět žádné cizince a na prosby o rozvolnění režimu na hranicích nechtěli vládní činitelé polské strany vůbec reagovat. Výjimky byly pouze skromné – otevření asi třech dalších hraničních přechodů, přes které mohli polští pendleři dojíždět do práce, aby to měli blíže. Tyto přechody byly ovšem otevřené jen v určitých časových intervalech, takže nebyl brán zřetel například na ty pendlery, kteří pracovali 12hodinové směny o víkendech. Takto nám tady vláda vládla. Bez ohledu na to, jak funguje reálný život.

Změna v názorech vládních činitelů polské strany přišla koncem května. V prohlášeních uvedli, že pokud se situaci a vývoj nákazy rapidně nezhorší, jsou připraveni své hranice otevřít 15. června. Český ministr zahraničí Tomáš Petříček s tímto plánem souhlasil a sdělil, že Česko má rovněž podobný plán. Radost v jeho obličeji byla dosti viditelná. Šlo vidět, že také o otevření hranic bojoval a byl by nejraději, kdyby nastalo co nejdříve.

Radost jsem měl i já. Ale víte, jak to chodí. Když už něco trvá moc dlouho, tak nevěříte, že to skončí. Byla to tak dlouhá doba, navíc jsem neustále musel vypracovávat úkoly do školy, takže se to těšení příliš nedostavovalo. Neměl jsem nijak možnost se odreagovat s přáteli, například společným pobytem venku, či nějakým výletem. Spíše jsem i přes tyto zprávy doufal, že se vlády rozhodnou hranice otevřít dříve.

Poslední den v květnu zazněla v médiích výpověď českého ministra zahraničních věcí. Uvedl seznam sedmi zemí, do kterých bude možné po 15. červnu vycestovat naprosto bez omezení. Když jsem je postupně pročítal a při dočtení jsem nenalezl ve výčtu Polsko, málem mě omylo. V seznamu se nacházely státy, které s námi neměly společné hranice, ale Polsko nikde. Naštěstí bylo v článku dále vysvětleno, že by si pan Petříček velmi přál i otevření hranic bez omezení i s Polskem, avšak místo, kde řešení této situace stále vázlo, bylo právě v Polsku. Tamní vláda stále neuvedla žádný plán rozvolnění na hranicích, takže samotné Česko a jeho vedení nevědělo, jak to vlastně bude. Bylo nicméně slibováno, že se o tom ještě bude jednat. Tento článek nám tedy zatím opět žádnou pozitivní informaci nepřinesl. Pouze umocnil doufání v to, že to všechno skončí 15. června a já už budu moct navštívit své přátele.

Hraniční přechod Píšť-Owsiszcze

1. června 2020 v podvečerních hodinách vláda skutečně na tiskové konferenci představila seznam zemí, do kterých se bude moct cestovat bez omezení. Když jsem si přečetl, že je tam také Polsko, radostí jsem se rozbrečel. Česká republika byla plně připravena od 15. června otevřít hranice s Polskem. Má radost nešla skrývat. Konečně po dlouhé době výrazná pozitivní zpráva. Polská média na tuto zprávu reagovaly velmi pozitivně. Teď už zbývala poslední záležitost. Aby to takto odklepla i polská vláda.

Velké rozvolnění na hranicích sice vláda plánovala až na 15. června, se sousedními státy nicméně otevření hranic oznámila již 5. května v poledne. Tímto krokem mohli občané České republiky svobodně cestovat do Rakouska, na Slovensko a do Maďarska. Na německé straně otevřela plně své hranice pouze Spolková země Sasko. Polsko se stále k situaci nevyjadřovalo a stále zůstalo uzavřené. O den později premiér polské vlády oznámil, že chce plně otevřít hranice s Litvou. U ostatních států plánuje zavést podobný systém jako Česká republika, tedy systém semaforu. Ovšem jako vždy, vše se mělo teprve projednávat. Naší nadějí byl fakt, že se Polská republika a její vláda musela do 10. června vyjádřit Evropské komisi s tím, jak plánuje pokračovat s režimem na hranicích. Opět nám tedy nezbývalo nic jiného než jen čekat. Tak, jako jsme to doposud dělali 83 dnů.

Hraniční přechod Hať-Rudyszwałd

8. června 2020 se v médiích objevily fotografie toho, jak čeští hasiči odstraňují z hraničních přechodů betonové „covidové“ zábrany. Konkrétně bylo sděleno, že se jedná o několik přechodů na Opavsku a Bruntálsku, na přiložených fotografiích pak byly vyobrazeny konkrétně přechody Hať-Rudyszwałd a Píšť-Bolesław. Pro nás to znamenalo, že se jedná o další krok směrem k otevřeným hranicím. Věděli jsme, že teď už zbývá jen rozhodnutí polské strany.

Hraniční přechod Píšť-Bolesław

10. června byl den, kdy jsme si již pevně mysleli, že bude definitivně ukončeno naše dlouhé a zoufalé trápení. Polská vláda se konečně rozhodla nás informovat o tom, jak to bude s režimem na hranicích. Informaci sdělil konkrétně polský premiér Mateusz Morawiecki. „Polsko otevře své hranice všem státům Evropské unie od 13. června 00:00 h.“ Po potvrzení této informace přišla nekontrolovatelná radost. Samozřejmostí bylo informování o této skutečnosti přátel a rodičů. Matka mi nechtěla věřit, protože jsem se při sdělování této informace smál. Smál jsem se ne proto, že bych si z ní dělal srandu, ale proto, že jsem měl takovou radost. Česko mělo své hranice otevřít ale až od 15. června s celým Polskem. Tak jsme si to aspoň mysleli.

Bohužel, v pátek 12. června přišla ze strany české vlády a českého ministerstva zdravotnictví zpráva, která nás vytočila do ruda. Bylo oznámeno, že na hranicích se Slezským vojvodstvím Polské republiky budou hraniční kontroly nadále pokračovat. Ministerstvo zdravotnictví totiž na apel moravskoslezského hejtmana Ing. Iva Vondráka zařadilo Slezské vojvodství mezi ne oranžové oblasti, jak jsme si z počátku mysleli, ale rovnou mezi oblasti červené. To kvůli narůstajícímu počtu nakažených ve Slezském vojvodství. Drtivou část nakažených tvořili totiž podobně jako v Karviné právě horníci. Kdyby bylo vojvodství zařazeno do oranžové oblasti, měl bych už aspoň já osobně vyhráno, poněvadž by se povinnost testování vztahovala pouze na občany Polska, kteří mají v tom daném vojvodství trvalý pobyt. Přesunutí vojvodství do červené oblasti ovšem znamenalo naprostou STOPku pro obyvatele Slezského vojvodství. Žádný „obyčejný“ občan nesměl z turistických důvodů překročit státní hranici podél celého Slezského vojvodství. Česká vláda si tento zákaz vynucovala pod výhružkou pokuty 1 milionu korun českých pro občana Slezského vojvodství, který by se neoprávněně vyskytl na českém území. Naštěstí ovšem zůstala výjimka pro pendlery. Další skvělou zprávou bylo také to, že již nebylo nutné pro překročení hranice jezdit přes hraniční přechod Bohumín-Chałupki.

Sice jsme byli už úplně vzteklí na celou vládu, ale osobně jsem zůstal absolutně bez jakéhokoliv emočního pocitu. Ani zlost, ani zoufalost, ani radost. Možná jsem už překročil hranici emočního a psychického dna.

Celým paradoxem na tomto nařízení byl fakt, že byly kontrolovány hranice pouze se Slezským vojvodstvím. Kdybych totiž přejel 30 kilometrů dále do vojvodství Opolského, mohl bych hranici překročit naprosto svobodně a nemusel bych absolvovat žádný test na COVID, abych mohl vstoupit do své rodné země. Dokonce nám něco takového říkali i policisté z České republiky.

Byl jsem se schválně podívat v noci z 12. na 13. června na hraniční přechod Píšť-Owsiszcze. Polsko mělo o této půlnoci otevírat své hraniční přechody se všemi zeměmi Evropské unie. Polští vojáci byli puntičkáři. Z hranic skutečně odešli v pravou půlnoc. Ani o sekundu před nebo po. Když jsem jim vysvětlil, že to je sice hezké, že tady z hranic odcházejí, ale že Česko zavedlo dodatečná opatření, ani o tom nevěděli. Když si to jeden ze dvou vojáků, kteří na tomto hraničním přechodě hlídali, ověřil na telefonu, nevěřícně kroutil hlavou a říkal, že se jedná o naprosto nesmyslná opatření. „K čemu něco takového, když si můžu zajet 30 kilometrů dál k Opavě a tam už mě nikdo kontrolovat nebude?“

V sobotu jsem se čistě ze zvědavosti vydal podívat na hraniční přechody, jak situace tedy po odchodu polských vojsk vypadá. Na motorce jsem se vydal k přechodu u Hati. Bylo mi velkým překvapením, že u přechodu nestojí žádná česká hlídka. Překročil jsem tedy hranici a jel jsem dál do Hati. Myslel jsem si, že bude hlídka stát trochu dál, třeba až u začátku obce. Dalším velkým překvapením pro mě bylo, že skutečně žádná policejní hlídka nestála ani před Hatí a ani uprostřed obce. Nebudu lhát, využil jsem situace k návštěvě svých přátel. Bez roušky, jen s doklady jsem se vydal po cestě ke svým přátelům. Ten pocit, kdy po 3 měsících uvidíte někoho, kdo je pro vás běžnou součástí vašeho života, je nepopsatelný. Radost. Pocit svobody – alespoň na chvíli.

Po cestě zpět jsem se vydal stejnou cestou, v Píšti totiž policejní hlídka stála a kontrolovala. To jsem riskovat nechtěl. Když jsem přejížděl hraniční přechod v Hati, opět nikde žádná hlídka. Myslím si, že policisté s námi asi měli taky trochu soucit a umožnili nám na den se cítit svobodně. Díky jim.

V neděli se již na všechny hraniční přechody po celé hranici se Slezským vojvodstvím hlídky nastěhovaly. Nám tedy nezbývalo nic jiného, než se rozhodnout k tomu si testy udělat a překračovat státní hranice jako pendleři. Hraniční přechod v naší obci nám to už umožňoval, tak to byl takový kompromis. Už jsem nechtěl dále sedět doma bez svých přátel a matka bez práce.

Během tohoto období, kdy jsme museli jezdit s mamkou přes hranice vybavení dokumenty umožňující nám přechod hranice, probíhaly kontroly různě. Někteří policisté si pouze přečetli papír s testem a pustili nás dál, někteří si kontrolovali i technický stav vozidla, což mě udivilo. Nejkrásnější zážitek mi ovšem zprostředkoval policista, který mi po kontrole dokumentů ještě 20 minut vyprávěl zážitky, které zažil u dopravní policie. Tak jsme si postěžovali, že to je všude stejné, všude to stojí za hovno a měli jsme krásný den.

Díky tomu, že se v mém okolí nalézají dva hraniční přechody, měl jsem značnou výhodu v překračování hranic. Abych nedráždil policisty na jednom hraničním přechodu, kdybych chtěl za den překročit hranici jedním směrem dvakrát, využil jsem k prvnímu přechodu přechod Píšť a k druhému přechodu přechod Hať. Policisté si mysleli, že jedu poprvé do práce a z práce a nebyl žádný problém. Všichni jsme byli šťastní a dále jsme hráli tuhle směšnou hru.

27. června 2020 se na twitterovém účtu českého ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha objevil příspěvek sdělující, že by se mohly od příštího týdne plně otevřít hranice s Polskem.

„Epidemiologická situace se v sousedním Slezském vojvodství v Polsku výrazně zlepšuje. Plánujeme proto od příštího týdne uvolnit opatření na hranicích. Při návratu z této oblasti tak již nebude nutný negativní test na covid nebo 14denní karanténa.“ – Adam Vojtěch, 10:30 h, 27.6.2020

I když to byl příspěvek, který nám měl „vyrazit dech“, zůstali jsme bez změny nálady, klidní, neradovali jsme se a ani jsme nebouchali šampaňské. Jednak – děkujeme pane ministře za něco, co tady přes 20 let bylo naprosto normálním zvykem. A za druhé – levá ruka neví, co činí pravá. Dokud kontroly z hranic nezmizeli, neradovali jsme se.

Potvrzující a oficiální informace k tomuto uvolnění hranic byly nakonec vydány v pondělí 29. června 2020. Slezské vojvodství se konečně zařadilo do zelené barvy semaforu Ministerstva zdravotnictví, tedy mezi země s nízkým rizikem nákazy. Konečně tedy jak občané České republiky, tak občané Polské republiky mohli svobodně překračovat hranice mezi Slezským vojvodstvím a Moravskoslezským krajem. Po 106 dnech se náš život vrátil k „normálu.“ Z aktivních nařízení vlády a Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje vzhledem k aktuální situaci zbývalo už jen nošení roušek v Moravskoslezském kraji ve vnitřních prostorách a v městské hromadné dopravě a také předkládání negativní výsledku testu na koronavirus zaměstnavateli. Tak mělo být činěno každých 10 dnů, přičemž aktuální cena testu se v tomto období pohybovala na stanovené hranici 1754,- Kč.

Úderem půlnoci z 29. na 30. června 2020 došlo k odsunu českých strážců zákona z hranic a k obnovení svobodného pohybu mezi Českem a Polskem po celé délce jejich hranic. Bylo ovšem třeba mít stále na mysli, že situace s koronavirem je dynamická, a tedy mohla se kdykoliv rychle změnit – stejně jako barva Polska nebo Slezského vojvodství na mapě semaforu českého Ministerstva zdravotnictví. Tak jsme se dočkali, konečně.

Chtěl bych závěrem říct, že záležitost hranic a jejich uzavření opravdu není tak jednoduchá, jak si vláda v polovině března usmyslela. To jste si měli dostatečnou možnost v předchozích odstavcích uvědomit. Před 30 lety se hranice otevřely a lidé začali mezi sebou navazovat kontakty. Začaly se navštěvovat diskotéky po druhé straně hranic, začaly se navazovat vztahy a vazby. Lidé se různě brali, nacházeli si partnery za hranicemi a snad si ani nedokázali představit, že by jim někdo takovéto styky opětovně zakázal. 30 let byla dostatečně dlouhá doba, abychom na hranice zapomněli. Už pro nás znamenaly jen čáru na mapě, hraniční kameny a značky, kolem kterých jsme denně projížděli. A ze dne na den vám někdo tu čáru na mapě „vytesá“ i do reálného života. Tohle byl opravdu šok, který jsme nesli velmi těžce a nejraději bychom za to vládním činitelům dali co proto.

Tato situace nás bezesporu v jedné věci posílila. Lidé, včetně mě, kteří byli do doby, než jim byla takto odepřena svoboda, tolerantní, se po této zkušenosti určitě změnili. Už si takhle nedovolí si nechat všechno líbit a kdykoliv se jim někdo bude pokoušet znepříjemňovat život, myslím, že to již nedovolí. Vytrpěli jsme si dost. Někdo může tvrdit, že nám tato zkušenost ukázala, že svoboda není samozřejmost. To bych ale považoval za silně zastaralý názor a absolutně bych s ním nesouhlasil. Svoboda je základ demokracie a ta je běžnou součástí života tak, jak ho dnes známe. Předchozí generace bojovala právě za tuto svobodu. Bojovala za to, abychom si mohli o svém vlastním životě rozhodovat samostatně a abychom nemuseli poslouchat nepříjemná nařízení tehdejších vládních orgánů. Koronavirová pandemie ovšem dala vládám Česka a Polska moc naše životy omezovat. Ano, v jisté míře to bylo potřeba, aby se zamezilo šíření tohoto viru. Ale omezovat svobodný pohyb občanů, kteří jej potřebují, celých 106 dnů? De facto jim zakazovat se vídat s přáteli a rodinou, navštěvovat lékaře nebo třeba úřady za účelem vyřízení životních situací? Není to omezování základních lidských práv? V roce 2020!? Ponechám to jako otázku na konec a k zamyšlení.

Doufejme, že se tato situace již nebude opakovat!